dlouho sem. Ne že by se nic nedělo, nevidělo, neslyšelo a neměla jsem tím letem, co bych psala. Naopak. Měla bych bývala hodně co psát, kdyby se mi bývalo bylo víc chtělo. Ono se mi chtělo, ale o trošinku méně, než stačilo na to, abych si opravdu psala. Evidentně videntně.

Někdo nemá rád kočky, někdo je má rád. Někdo je na vše kočičí alergický, někdo ne. Někdo si neumí představit, že by mohl žít v jednom obydlí s kočkou, někdo ano a někdo tak žije.

a udělalo mi to radost. To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Teda tu radost jsem potřebovala.

Šla jsem si dnes koupit sedmikrásky, takové ty s bohatými květy, s jemnými, bílými, ale trochu narůžovělými okvětními lístky a s vesele žlutým středem.

Bez opovídávání, to jméno se mi prostě líbí. Stříbřitý sníh. Aprílové počasí.

Měla jsem kamaráda zavřeného někde v notebooku. Když jsem tuhle černou plochou věc otevřela, jako právě teď, býval se mnou. Ale není. Já vím, ono to tu je ještě schované, jeho slova, věty. Ale už jen tady u mě. Do nedávna to živě plynulo a létalo a pohybovalo se v prostorách internetu. A srdce. Či čeho.

Voda. Studí a zebe a mokří člověka bez deštníku nebo nepromokavé kapucky shora a zdola člověka obutého do propustných až rozpustných bot. Rozpustilých. Neposlušných. Zpět.

Je dnes. Ať si je, asi je jedno, jestli je dnes nebo zítra nebo včera, voda a den jsou tady bez ohledu na mě, tebe, je. Je fajn pít, jíst, omývat (anebo si říct mě omejou), oplachovat (a smět pláchnout, když se mi chce), splachovat (a být splachovací) nebo plavat (a nechat to plavat), prostě žít s vodou.

Právě jsem viděla fotku jedné v naší zemi všeobecné známé paní. Na té fotce nevypadala hezky. Kolem byla trocha lehce posměšného doprovodného textu a hotovo. Pozornost přitáhlo, účel splněn.

Červená, bílá, kulatá, oválná, všelijaká. Vysazená.