Vody den

Je dnes. Ať si je, asi je jedno, jestli je dnes nebo zítra nebo včera, voda a den jsou tady bez ohledu na mě, tebe, je. Je fajn pít, jíst, omývat (anebo si říct mě omejou), oplachovat (a smět pláchnout, když se mi chce), splachovat (a být splachovací) nebo plavat (a nechat to plavat), prostě žít s vodou.

Vodní znamení, to je to, co se mě týká. Není na tom vše, já vím, ale něco na tom je. Raci, Štíři, Ryby. Jsme asi někdy (naštěstí snad jen někdy a snad jen někteří) takoví, že ne všichni ostatní nás vždycky můžou vystát. Natož pochopit, úplně. Ale taky proč by museli. Ale taky jak kdo a kdy chce. Ale vím o tom a postupem doby mi to už ani tak nevadí. A naopak, baví mě, když se s někým seznámím a postupně zjišťuju, že se mi na něm něco líbí a pak najednou se dozvím a vím, jé, ona je to voda, to ono v něm nebo v ní. Nebo taky ne.

Nic nového, že voda umí být smutná i veselá, tichá i hlučná, slabá i silná, nijaká i všelijaká, živá i mrtvá. Zkalená, špinavá, když se v ní něco rozpustí, a jindy a jinde průzračná a čistá. Křišťálová. Znám křišťálovou studánku. I když křišťál... no nevím, ale vím, že jinde, kde taková studánka kdysi byla a teď není, tam v těch místech voda pořád pramení, vyvěrá. Je to takové schované zrcadlo hvězd.