Našla jsem ho

a udělalo mi to radost. To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Teda tu radost jsem potřebovala.

Vzpomněla jsem si tuhle při příležitosti tlachání o pomerančích na obraz, na kterém byly mimo jiného a jiných, co jiného než pomeranče. Měla jsem ten obrázek obrazu před očima, trochu jsem si pamatovala i to, co bylo napsáno u něj, jenže jsem si nepamatovala název. Autora jsem tušila, ale jen tušila, a tak jsem při hledání sešla z cesty. Ale došla jsem jinam, ke knize, jak už to tak někdy mívám.

No a náhodou (víme, jak to s náhodami je) se ke mně teď dostaly obrázky, které jsem si kdysi dávno schovávala. Ta radost ze shledání s kouskem své nashromážděné minulosti... ach... tak dojemné...  :)

Další náhodou ležel ten obrázek, o kterém píšu, hned navrch, nad všemi ostatními. Dál a hloub jsem se těmi obrázky ještě neprobrala, chci na to mít klid a pohodu. A k tomu kávu, třeba. Tenkrát, když jsem si ty obrázky vystříhávala a vytrhávala z kalendářů a starých časopisů, jsem vlastně ještě kávu nepila. Jednou jsem četla teorii o tom, ve které životní etapě člověk začíná kávu pít. Má to něco společného s vnitřní dospělostí. Prý! No ale zpět k pomerančům.

Ten obraz jsem našla tady, je tam dole, takže možno je buď Ctrl F Pierre-Auguste Renoir, anebo pomalu projít, je tam zajímavého více, myslím tím na pohled, na přečtení ani nevím, neumím francouzsky mluvit, číst, psát, nic, leda tak snad poznám, že něco francouzsky zní.

Jako třeba předevčírem, to jsem při pěší cestě naším městečkem slyšela za sebou hlasy hovořící v tomhle jazyku. Jeden zněl francouzsky a ne jinak, druhé dva také, jen se místy zaškobrtly, a jeden z těch dvou hovořil chvilku i česky. Přebystře jsem usoudila, že dvě Češky doprovázejí jednu Francouzku. Šla jsem pomalu, ony mě předešly. Necivěla jsem na ně, když mě míjely. Pak jsem je viděla už jen zezadu, ale na první pohled jsem poznala, která z těch tří není Češka. Všechny tři působily normálně, upraveně, hezky, ale dvě vedle té třetí přece jen malinko obyčejněji. Obě měly přes rameno přehozenou kabelku a kráčely přibližně stejně svižně jako ta třetí, která ovšem svou kabelku nesla zavěšenou na pravém předloktí poněkud odtaženém od těla, což by mně osobně připadalo trochu nepohodlné a příliš do prostoru zasahující. Sice teď mluvím o sobě, ale moc často tento způsob nošení břemene, které vlastně není břemenem, ale ozdobou, zbraní či čím vším, u nás na ulici ani u jiných dam nevídám. Asi jde o zvyk a ještě o něco.

To jsem se ale dostala jinam, tak ještě jednou a naposledy (možná) k tomu obrazu. Vlastně se mi nelíbí jen tak jednoduše, samozřejmě a prostě, ani dřív, ani teď. Jsou jiné obrazy na první pohled pohlednější. Když jsem se letmo dívala na ty, mezi kterými jsem ho hledala, připadala jsem si i tady jako venku pod jarním sluníčkem, protože jsou na nich jasné barvy ozářené čistým slunečním světlem tak, že barevný se zdá být i vzduch kolem. Toho na tomhle obraze až tak moc není. A hlavně, co říkají výrazy ve tvářích těch slečen a co jejich gesta? A neschází jim třetí? :)