Pomeranče

Tuhle jednou, nedávno, před párkrát pár dny jsem kupovala pomeranče, pak zas, předtím také, protože pomeranče jsou bez podivu levnější než jablka některá a jejich vůně optimismus do života přináší. Vkládala jsem jeden pomeranč po druhém, třetím a čtvrtém do sáčku a mezi třetím a čtvrtým přišel ke shromážděným pomerančům jakýsi pán a začal také vybírat, jenže ne očima jako já, ale rukama oběma. Přehraboval se v nich a přehazoval je až tak, že mi to bylo nepříjemné vidět. Navíc přitom značně hluboko zasáhl do mého osobního prostoru.

Co se dá v tomhle případě dělat? Poodstoupit, aby na mě ze své výšky a šířky a hmotna a hřmotna viděl  a říct mu: "No pane! Tohle je ovoce a ne kamení, s tím takhle zacházet není hezké." Ten člověk ale určitě věděl, že je to ovoce a že se s ním takhle zacházet nemá, zvláště není-li jeho, ale stejně se tak choval. Změnil by něco, kdybych mu to oznámila? Nebo jsem se měla zhluboka nadechnout a šlápnout mu s gustem na nohu? Nebo ho odstrčit ze svého osobního prostoru a od těch nevinných pomerančů? Jak by zareagoval? Ohnal by se, ohradil by se, vynadal by mi? Možná ne, ale nestálo mi to za to to zkoušet. Nebo jsem se bála nebo slušnost a nadhled nebo ušlápnutost ve mně zvítězily, takže jsem na jeho noze nepřistála, nic neřekla a tiše odjela s nákupním vozíkem v dál, pečivo směr.

Jenže z toho pocitu jsem nevyjela, nezapomněla jsem ani hned, ani později. Kdyby to nebyl mohutný mužský, ale malé dítě, za které bych byla zodpovědná, tak bych ho třepla přes ručičku, aby vědělo, že se to nedělá. Ale co se starým, věkem dospělým člověkem, za kterého zodpovědná nejsem?

Ten stromeček* v mlze, který jsem si nedávno namalovala prstem v malování, ten by mohl být pomerančovník s oranžovými pomeranči, svěže zelenými lístky a voskově bílými kvítky. Voňavými. Až se budou moci virtuálně přenášet vůně, budu mít blogísek s jemnou vůní pomerančových kvítků. Ten stromek je můj druhý pokus o stromeček, jelikož jsem chtěla mít svůj vlastní. Ten první byl asi lepší, ale načmárala jsem ho tak rychle, že jsem si ho sem kvůli tomu nechtěla dát a smazala jsem ho. Ten druhý je horší, ale zato mi trval déle než ten první.

Pamatuju si z dávna obraz, na kterém byly dvě dívenky v bílém s pomeranči v oranžovém. Nenašla jsem ho, ale koukla na mě Dívka s pomeranči, kniha to. Nečetla jsem ji, od pana Gaardera jsem četla tři knížky, jednu z nich s pláčem, ale tuhle ještě ne.

verbalismus - přepjatý důraz na slovní výraz bez hlubšího obsahu, slovíčkaření

* ten stromeček tady byl, ale teď tady není, možná bude jednou v galerii. nějaké kamenné, zajisté :)