Nějaký normální nečíselný nadpis

Že bych si tady během minulého měsíce něco vypěstovala? Rostlinku neduživou, divnou, ale zřejmě s pěkně zahloubaným kořínkem, živou a mého vlastního podivu hodnou. Divím se. Neřekla bych to do sebe ani od sebe.

Škoda, že nepíšu o sobě a o své rodině a svých blízkých. Neťukám jemně do nikoho internetového, to né, není ani proč, mám po boku papírovou knížku a při ní mi to napadlo. To by se to psalo... Možná... Vlastně já tak píšu, když se to tak vezme, ale snad ne moc okatě a rozpoznatelně pro každé oko. Zůstává mi stááále trocha introvertnosti a introverce. Vercajk. Teď bych mohla napsat, že jeden člen naší domácnosti je v koupelně a cosi tam provádí. Výsledek bude viditelný, ale rozepisovat se o tom nebudu, i když by to mohlo pobavit. V reálu uvidím.

Radši sem švihnu jiné výtvarno. Na obrazovce jsem před nedlouhem viděla, jak se vytváří čmáranice, kreslenice, skicanice zvaná světově doodling. Plus art, aby to v češtině znělo ještě víc vznosně. Hezky tam v tom pořadu o tom povídali. Asi. Moc jsem nevnímala, protože se přece můžu podívat na net, někdy, jindy, až budu chtít, až budu mít čas, prostě někdy. A taky si můžu zkusit čárat s vědomím, že nejde o žádnou obyčejnou činnost, ale o umění. Klidně prý i duše k tomu může být přibalená.

Když jsem se rozhlédla, kde bych si teď hned mohla zaartit, pohled mi padl na stůl. Bum. Na tamten, co jsem se s ním tady chlubila, jak jsem ho uklidnila. Už to není pravda, zrovna moc. Ten slůníček bleděmodrý se někam ztratil, není po něm ani vidu ani slechu ani hmatu. Matu. Asi si spinká. Snad ne přeslazeně.