Měla jsem holoubka v truhle zavřeného

Měla jsem kamaráda zavřeného někde v notebooku. Když jsem tuhle černou plochou věc otevřela, jako právě teď, býval se mnou. Ale není. Já vím, ono to tu je ještě schované, jeho slova, věty. Ale už jen tady u mě. Do nedávna to živě plynulo a létalo a pohybovalo se v prostorách internetu. A srdce. Či čeho.

Víc než půl roku, ne nepřetržitě a neodtažitě, jistě, ale přece, jsme spolu strávili tady někde, kousek vedle. Skoro denně ahoj sem, ahoj tam, dobré ráno, dobrou noc, dobré ráno, dobrý den. Dobrou chuť. Hořká a sladké. Sladkohořkost. Hořkosladkost. Ticho. Nikdy jsme spolu nemluvili hlasitě, jen jsme si psali. Mezitím zněla muzika, takže to ticho nebylo tak tiché, ale nikdy jsme neslyšeli svůj hlas. Myslím, že jsme jeden na druhého občas i mysleli. A zaznamenala jsem, že jsme jeden pro druhého i něco znamenali. Nevím, jestli už to minulo a nevím, ale asi se z toho nepominu. Nakonec jsem mu přece skoro na začátku řekla, že až bude konec, chtěla bych být ráda za to, že to bylo a nebýt smutná z toho, že už to není.