a udělalo mi to radost. To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Teda tu radost jsem potřebovala.

Šla jsem si dnes koupit sedmikrásky, takové ty s bohatými květy, s jemnými, bílými, ale trochu narůžovělými okvětními lístky a s vesele žlutým středem.

Bez opovídávání, to jméno se mi prostě líbí. Stříbřitý sníh. Aprílové počasí.

Měla jsem kamaráda zavřeného někde v notebooku. Když jsem tuhle černou plochou věc otevřela, jako právě teď, býval se mnou. Ale není. Já vím, ono to tu je ještě schované, jeho slova, věty. Ale už jen tady u mě. Do nedávna to živě plynulo a létalo a pohybovalo se v prostorách internetu. A srdce. Či čeho.

Voda. Studí a zebe a mokří člověka bez deštníku nebo nepromokavé kapucky shora a zdola člověka obutého do propustných až rozpustných bot. Rozpustilých. Neposlušných. Zpět.

Je dnes. Ať si je, asi je jedno, jestli je dnes nebo zítra nebo včera, voda a den jsou tady bez ohledu na mě, tebe, je. Je fajn pít, jíst, omývat (anebo si říct mě omejou), oplachovat (a smět pláchnout, když se mi chce), splachovat (a být splachovací) nebo plavat (a nechat to plavat), prostě žít s vodou.

Právě jsem viděla fotku jedné v naší zemi všeobecné známé paní. Na té fotce nevypadala hezky. Kolem byla trocha lehce posměšného doprovodného textu a hotovo. Pozornost přitáhlo, účel splněn.

Červená, bílá, kulatá, oválná, všelijaká. Vysazená.

Dívala jsem se dnes jednu chvíli z okna na dozadu mizející míjení a šněrovala jsem si myšlenky, protože se nic jiného v tu chvíli dělat nedalo. Dosvázala jsem si je do úhledného uzlíku a kličky, že jestli budu jednou stařičká paní, chtěla bych být veselá scvrklá babička. Protože co jinak. Třeba budu veselejší pak, když ne kap. Teď.

Šlehačka sedá. Obloha je šedá.