Káva stydne

Šlehačka sedá. Obloha je šedá. No a já telefonuju. Ale mile. Tak ještě chvíli. Nachladlá nebo vychladlá. Byla bych si sem psala, ale nepsala, protože jsem se sem nedostala s něčím, co by se mi zdálo, že by za to stálo. Myšlenky jsem měla, ale nerozvíjela je. A psát sem jednu dvě tři čtyři věty... No ale asi ano, protože proč ne. Sice by to chtělo ještě doplnit obrázky, ale tak někdy. Jindy.

Je krásné jaro, mohlo by být mokřejší, aby nebylo tak suché, zdá se mi, ale dobře. Máme se krásně. A ne že ne. Nemá se každý na světě tak.

Pejsku náš, co děláš, žes tak vesel stále. Řek bych vám, nevím sám, hop a skákal dále.

...

Po čase. Dokud si pamatuju, proč jsem sem napsala to o tom pejskovi, tak si to sem napíšu. Tak tedy. Tady. Teda. Nebudu to dělat a nedělám všude :) nic... teda to, abych si psala, proč něco píšu. Důvod, jedním slovem.  Ale tohle bych zaznamenat mohla a chci. Přišel mi tenkrát elektronicky dopis s žádostí o napsání nějaké povzbuzovací věty (anebo moudré, anebo obojí dohromady, anebo tak nějak to bylo) a o její odeslání na nějakou cizí mailovou adresu s tím, že až se dostanu na první místo v seznamu, dostanu mailem taky nějakou takovou větu. Věty, protože jich bude víc. Moudra se na mě měla sesypat... Neposlala jsem. Jednak mi to přišlo v takovém období, kdy mi to přišlo jako nedobrý nápad a hlavně mi nepřišlo vhodné nějaké cizí osobě psát o tom pejskovi, jak je veselý. Nevěřila jsem, že by to mohla ta osoba mně tehdy i nyní cizí pochopit tak, jak to bylo, a to tak, že to myslím fakt vážně a že mi ten pejsek přijde opravdu moudrý a že mi jiné optimistické moudro nenapadlo.

A sem jsem si to o té veselosti napsala, protože byl zrovna devátý den třetího měsíce, a to, jak je snadno zjistitelné, je svátek Františčin, a jak jsem se na začátku tohoto bloblablagu svěřovala skoro veřejně, jsou ten den narozeniny mé. Tak jsem si to sem darovala. Radost mi to udělalo. Díky, sama sobě. :)