Dočetla jsem knížku se slečnou na obálce. Knížek se slečnami na obálkách jsou kvanta. Někdy si říkám, že některým tvůrcům některých obálek a těm okolo nich bývá někdy jedno, co je v knížkách napsáno, jen když se na obálce někdo lákavě a třpytivě usmívá (nejen rty, ale klidně i jinou částí těla :) třeba zády).

Dobrý letní čas plný pohodlné pohody...

třeba při čtení. Třeba účtenky s poděkováním za nákup, s pečlivě a úslužně vyjádřenou daní a se jménem milé paní prodávající. O milé společnosti obchodní ani nemluvě. To už je základ pro literární dílo, pro napínavý děj s otevřeným koncem.

To byla neděle. Tichá a klidná, tady. Dočetla jsem knížku, kterou bych chtěla mít svou vlastní a občas ji otevřít a připomenout si a se. Do knihovny ji vrátím zítra, bude se mi po ní asi stýskat. Možná i jí po mně, protože možná taky vnííímala, jak ji ráda čtu. Řekla bych, kdyby se mi někdo ptal, že v knihovně veřejné v regálu volném si moc dlouho nepobyde, že si ji někdo brzy půjčí. Třeba já. Tuhle jste už měla. To nevadí. Děkuju. Děkuju. Nashledanou, dvojhlasně.

Mám rozečtenou knížku a právě jsem přečetla: ... přijdou věci, které vám působí bolest. Říkám věci, ale ve skutečnosti myslím lidi... Lidi, situace, city a...    ...    Vyhněte se tomu, co vám v životě přinese bolest, utečte před tím...

Víc nešlo. A v noci se mi zdály sny. Nemyslím, že kvůli kávě, ale protože v jednom snu byla černá tma, tak i možná. Byl takový akční a poučný a inspirativní, ten sen. V tom druhém, který se mi zdál první z těch dvou, které si pamatuju, byly schody plné květin. Asi že jsem si večer dopisovala o květinách. A o vůních. A o jídle, trošku.

Dnešní ráno jsem strávila v posteli s knížkou a čokoládou. Pobyla jsem tam tak dlouho, dokud jsem nedočetla a nedojedla. Vstala jsem během té doby jen dvakrát. Jednou, abych mimo drobnosti mimo místnost prováděné otevřela okno a vyvětrala čistým mrazivým vzduchem, a podruhé, abych vyvětrala vůni sousedovic topinek, která se u nás usídlila při prvním větrání a rozptýlit se dovytracena sama nechtěla, i když jsem ji přemlouvala, aby tak urychleně učinila, jelikož se mi pouštět novou čerstvou zimu dovnitř nechtělo... Ale vlastně hodně chtělo.

Ne zimní ani podzimní, ale letní, protože v zimním nebo v podzimním by se nedala tak snadno navodit atmosféra, taková ta klidná, tichá, venkovsky ospalá, která bývá někdy v létě třeba před zahřměním hromu. (Ale nemusí pokaždé zahřmít...)

Každý je buď sám ve svém vlastním kruhu, nebo v kruhu svých nejbližších a užívá si života, vědomky i nevědomky. Jen atmosféra by nestačila, k závanům rozpáleného vzduchu, slunečním pableskům na potoce a známým, z dálky znějícím hlasům a smíchu patří děj, když je to literatura. A aby bylo o čem čtivě psát stovky stran, je ten děj hned ze začátku tajemný.

Chtěla jsem rozmotat zmateně zamotanou zákrutu a rozvázat uzel na kabelu, ale místo toho se mi na něm povedly další dva uzly. Pěkné. Začala jsem zoufat a zázrakem se rozplynuly. Kabel zůstal. Vede. Běží v něm energie ze zásuvky nad kredencem sem na stůl. Možná jsou někde skryté rezervy... ne? Energické. Energetické.

Co se mi na dnešek zdálo, toho asi bylo málo, takže jsem to zapomněla, než jsem oči otevřela. (Mimochodem, aby mě napadlo, že si budu psát o svých snech a nenechám si to sama pro sebe, tak to by mě teda ale nenapadlo.) Nepamatuju si ani start svého dnešního dálkového myšlenkového pochodu, v němž jsem došla k mžouravému uvažování o tom, co jsem nedávno viděla a slyšela. Bylo to na obrazovce televizní na programu prvním a z velké části to byla překřikovací šátková hádka, i když to zřejmě měla být debata.