Frantiska | abcdefgh

Drahý a můj blogísku, už jsem se zas zanořila do hloubání o tvém smyslu. Nemáš ho. Máš to blbý, ale nemáš. Avšak mně nevadí, že ho nemáš. Jsi šťastný? Jo a Ty, kterémuž jsem přála, abys byl šťastnej, a to hlavně, Ty jsi? Ha. Co je mi tak asi potom po tom, že. Ale je. Že. K. Jsem zvědavá, jestli s nadcházejícím jarem zas po ránu po tkám ježka, asi tak nějak, jak jsem si tu před časem zaznamenala. Záleží na čase.

Nu, dosti tichých soukromností, zvláště když je řádná smlouva dosud nejistí.

Dobrý slunečný den. Dnes se moje vypisování kupodivu jmenuje přesně podle toho, o čem budu psát. Radostním se totiž koláčem, který je dost dobrý k tomu, aby potěšil smysly, skoro ty samé stejné, jimiž zkoumal housle ten pán, o němž jsem si tu psala tuhle někdy. Mimochodem, jsem zvědavá, jestli a jestli, tak kdy si napíšu o dalších knížkách, které jsem v nedávnu četla a které mě něčím chytly. (představa: kniha vmžiku v okamžiku nestřeženém vymršťuje své dlouhé tenké prstíčky jezinčí a chytá za uši neoslí svého čtenáře... no nic)

Mám to štěstí, že jsem v teple a v suchu... a přeju příjemno všem

... ale nějaká zmatená si připadám v posledních dvou třech a více dnech. Vlastně to není jen připadání si, je to asi už ustabilňující se stav. Tak kupředu ku příkladu, chtěla jsem teď začít psát na nové stránce a nabyla jsem přesvědčení, že jsem zapomněla tu zkratku klávesovou, kterou se ta věc zařídí, ale ve skutečnosti jsem si jen toho provedeného odskoku na novou stranu nevšimla, a to několikrát za sebou. Anebo... chtěla jsem, ne teď, ale před nedlouhým nedávnem, otevřít výtahové dveře, ačkoli výtah ještě nebyl na našem patře a divila jsem se upřímně, že to nejde. Dál radši nepokračuju... jsem jednoduše jak reklama na výživové doplňky z lesklé lékárny, stav před požitím. To, že jsem během okamžiku zkazila tři sudoku s nadpisem pro začátečníky a bylo mi to srdečně jedno, to už je taky asi příznak. Čehosi. Možná i dobrého... protože kdo ví.

Neděle mi začala písničkou a skončila buchtou. Ne tak úplně doslova, protože jsem ještě neskončila a i před tou písničkou něco bylo. Mezitím taky něco bylo, co to vlastně všechno bylo... ale bylo to fajn. Většinou to bylo fajn, a když to nebylo zrovna fajn, bylo to třeba bolavé a nesnadné, tak to byl život, taky. A je. A nedělní buchta je název jedné buchty. Je takový trefný, protože se do ní dává to, co tak asi tak o nedělích v kredencích a spížích a špajzech a ledničkách doma obvykle je a nemusí se pro něco z toho někam daleko prostorem ani časem. Recept mám z Hrníčkové kuchařky Pečeme bez vážení, autorky Jaroslava Pechová a Ivana Králová, ilustrace Eva Sýkorová, vydala Laguna, s.r.o., a stála 79,- korun českých, ta kniha, a je stará právě letos dvacet let. Nebo devatenáct, protože já mám pozdější, druhé vydání. A v úvodu je pěkné věnování.