Potichu

jsem si včera večer prozpěvovala písničku, ve které je verš (Jsou v písničkách verše? :) Je to verš, podle mě ano.) "Pro ty normální, co nikdy nikam nepíšou..."

Ve skutečnosti v současnosti už tam vlastně ani není. Viz zde. Nevadí, je to pro mě nezapomenutelná, anebo spíš mnou často vzpomínaná věta, protože o mé normálnosti by se dalo pochybovati, nejen protože si píšu na píše. Píše je v tom ovšemže nevinně. No, možná je někdy i bezpečnější psát si na píše se zapnutou mírnou autocenzurou, která mi říká, o čem nepsat, a nechává mi naprosto volné prsty v tom, o čem mi psát dovolí, než si psát deníček a schovávat ho doma, nevím kde, třeba pod polštářem nebo dokonce v kabelce.

Přijde mi, že když se písnička jen zpívá nebo poslouchá, je to fajn, ale když se pak nad písničkou zahloubám (a někdy to nejde neudělat), podívám se na její pozadí, na lidi, kteří tvoří, žijí, oživují slova, zpívají a hrajou, často najdu něco, co pozmění to milé, příjemně dojemné nebo bezstarostně lehkonohé vyznění té které písničky někam do smutna a dál.

Teď mi jako další příklad toho, co jsem teď napsala, napadla taková podle mě tak trošku letně výletně večerní písnička. Po starých zámeckých schodech. Nevím, kterou si na you tube vybrat verzi. Žádná se mi nelíbí úplně, mám nejradši tu živě běžně zpívanou.

Asi se mi dá snáz dívat se na obraz a zároveň si neuvědomovat, co malíře během života potkalo za hrůzy, než slyšet písničku a slyšet jen to, co je slyšet.

Vnímání ušima a očima. V tom je asi rozdíl. O srdci nemluvě.

Tak si tak píšu a přitom se snažím vyfotit si pavoučka, který mi spřádá pavučinu na notebooku. Jenže se mi podařilo jen ho vyděsit. Stočil se do klubíčka a čeká, co bude dál. Sama nevím. Asi ho dám ven. Asi mu nebude vadit, že nebude mít naději na to, aby byl mediálně znám.