Na sklonku včerejšku jsem se vypisovala dlouze, ne sem, jinam, a to tak, až jsem z toho pak v noci nemohla spát. Dobře mi tak... Teď jen krátce a hlavně tak, abych pak kliďánko spala.

Nevím, co bych měla napsat. No to je blbost, hloupost, chce-li kdo. Vím, co bych měla napsat. (Ta věta s nevím, to je jen citace mě samé samotné z doby zhruba před rokem.) Jenže někdy je daleko od toho, co vím, že bych napsat mohla a měla a směla, k tomu napsání. A zveřejnění... tohle slovo mi přijde legračně nadnesené vzhledem k tomu, že ta veřejnost, která se sem mrkne, je taková útlá. Vosopasná. Tiché intimní důvěrně skororodinné prostředí je zde. Což je fajn.

Už vím, čím to včerejší stěžování si a prožívání (i mé) bylo, podívala jsem se dnes zblíž na náš kalendář a je to tam. Včera byl a dnes ještě chvilku bude Měsíc v Rybách. Teda ne že bych tomu rozuměla a chtěla se o tom s někým přít, ale je fajn mít něco na něco svést. Lepší než na někoho, dovoluji si skromně se domnívati. Nebo někoho něčím. Svést, ne udeřit.

Tak jsem se právě chtěla vypsat z takového prudkého pocitu, no ale copak já chudinka můžu? V rádiu právě začíná hrát INXS... takovou tu utahanou, zasněnou, touhyplnou písničku a navíc, když jsem si teď otevírala tady ten neskutečný blok a těšila jsem se, že sem bude vztekle lítat jedno písmenko za druhým, tak tu vidím tu větu, kterou mi napsal známý známého, kamarád kamaráda, a kterou jsem si sem narafičila, abych ji viděla a nezapomněla na ni. Nadhled a humor.

včera, už. Nebyl malý, byl, teda stále je, dost vysoký, statný, elegantní, dobře tvarovaný, no... prostě na něj nebyl špatný pohled. Naopak. Příjemný a milý. Je už starý známý, tak trochu umělý, nepřírodní, ale možná je i umělecký a při té své výšce dokonce i roztomilý.

Hned když jsem včera napsala poslední slovo sem níž, tak jsem si vzpomněla, že v té kuchařce hrníčkové, o které jsem si psala ještě nížeji, je recept, nebo spíš nápad na nádivku, která se jmenuje šiml. Všiml si šiml? Nevšiml-li si on šiml, nevšimla si ani ona šimla. Nádivka šimlová je vzniklá z běžné vařené makové nádivky, do které se po zchladnutí (jejím zchladnutí) vmíchá tvaroh.

Venku studená tma a tmavé chladno, uvnitř měkké světlo a měkké teplo, kočka na klíně, což je znamení pro mě, že je mně nejemně, protože sem si nesedá pokaždé. Ale jinak... vlastně je příjemně.

Četla jsem jednu velice, velmi, navrch i veskrze milou větu a další ji následující. Byly o tancování a moc se mi líbily. Jsou vytištěné v už dva roky starém časopisu. Bylo by mi líto, kdyby někam zapadly. Teda ony by asi nezapadly, protože co kdy bylo vyřčeno, tak... Kdo ví, třeba to tady někde okolo opravdu pořád poletuje. Neviditelně. Nehmotně. Naštěstí nehmotně.

Mám v plánu si psát, teda měla jsem, vím přesně, co bych psala, už chci na to téma psát dávno, ale nějak z toho zas schází... teda z toho směru, a to jednak proto, že mám co pěkného a zajímavého a nutného ke čtení, trošku taky k učení a tak a dál, dvojak proto, že jsem si četla na blogu http://ladyfixol.pise.cz/29-tag-jedno-slovo.html a tak nějak se mi to zalíbilo. Takže děkuji za příležitost k vyhnutí se psaní dlouhých vět :)

Včera jsem si tu psala o tom, jak moc nemusím (a trochu nechci) vídat fotky fialových lánů levandulových, a proto jsem si do právě rozečítané knížky dala takovouhle záložku. To už tak je. Udělala jsem to asi proto, abych si na ten pohled zvykla :)