Viděla jsem ho

včera, už. Nebyl malý, byl, teda stále je, dost vysoký, statný, elegantní, dobře tvarovaný, no... prostě na něj nebyl špatný pohled. Naopak. Příjemný a milý. Je už starý známý, tak trochu umělý, nepřírodní, ale možná je i umělecký a při té své výšce dokonce i roztomilý.

Prošla jsem kolem toho obchodu, kde čněl až do stropu a kupodivu jsem se nerozhněvala ani nerozhořčila, že už!, protože proč vlastně. Čas stejně běží, ať už se strašíme nebo těšíme od prvního října nebo od dvacátého prosince.

Ale... co tak ten vánoční pocit, ten, kterého si snad, doufám, každý užije aspoň pár minut ročně, když už ne pár hodin nebo dnů, co ten pocit zkusit zažít i jindy, třeba zrovna teď? A zítra a pozítří... Ta atmosféra, klid vně i vnitřně, blaho, laska v ost, v ostatních, v nás.