Mezi stránky

Včera jsem si tu psala o tom, jak moc nemusím (a trochu nechci) vídat fotky fialových lánů levandulových, a proto jsem si do právě rozečítané knížky dala takovouhle záložku. To už tak je. Udělala jsem to asi proto, abych si na ten pohled zvykla :)


                        
 

Dále jsem tu včera zmínila zpěvačku krásnou s hlasem krásným a myslím, že i s povahou krásnou (... věnuji krátkou vzpomínku slovu krásný, které se v jedněch dobách na jednom místě vyskytovalo v jednom kuse) a vzápětí jsem narazila na článek o ní, který se zabýval jejími kilogramy. Zlata v hrdle, kdyby aspoň. Ale ono ne. Někdy mám dojem, že někdo tak dlouho ryje do někoho, až ho zaryje. Nebo se o to aspoň pokouší. Nemusím připomínat, jak blbě to může končit. A čím zranitelněji člověk vypadá, třeba ne pořád, třeba je jen někdy ve zranitelnosti a slabosti přistižený, tak tím víc do něj tihle ryjci ryjí. Chudáčkové, vlastně. Mám ráda svou nijakost a anonymitu, o co snadnější to mám než ti, kdo ji nemají. Ona ani ta slečna, kterou jsem tu včera nezmínila, ale která je vidět v tom videu k písničce... to taky nemá lehký.

To já si v klidu anonymním můžu třeba tiše číst. (Uvědomila jsem si, že letos čtu už třetí knížku od spisovatelky Němky současnice.) (... asi protože je to příjemnější čtení než němčiny učebnice :)