Je všední den, pár hodin před rozedněním. Zastávka autobusová, pod stříškou na lavici sedí zastavený člověk, neboť nemá svou postel ve své ložnici ve svém domě. Zastavil se, posadil se, usnul si tady. Sní krásný sen. Možná. Okolo něj leží a stojí pěkných pár plných igelitek. Krabice ani jiná nádoba žádná. Člověk ten spí tvrdě s hlavou skloněnou v kapuci schovanou, kolem je ticho, sucho, chladno, temno. Na jednom z jeho igelitových zavazadel je obrázek kočky, vlastně velmi mladého mourovatého kamarádského kotěte v nadživotní velikosti. Roztomile vesele se dívá na svět svýma velikýma bystrýma očima. Byla by to docela pěkná fotka, kdyby tenhle výjev někdo vystřihl. Jen tak, bez rušivého okolí. Okolo chodí lidi ve velikosti životní až podživotní, toho člověka to neruší. Čas od času kolem projede auto, osobní, nákladní, pekaři, lahůdkáři, anebo autobus, s nákladem i bez. Teď se právě blíží úhledné světlé vozidlo. Přibržďuje, zastavuje. Dva mladí uniformovaní muži se z něj chvíli na toho člověka dívají. Se zájmem. Profesionálním? Řekla bych, že i s prostě lidským. Vážně. Možná i na to kotě se dívají. Možná na celek i na souvislosti. Po chvilce odjíždějí a svět se točí dál svým stálým tempem.

Na to, že na první pohled vypadá leccos jinak, než jak je to doopravdy. Leckdo taky.

A taky čokoláda s čili/chilli (a brusinkové frisco :) a káva. To by bylo, aby to nepomohlo. Magnesia z modré láhve. Žlutý petrklíč ze žlutého květináče. Kouká. Z aktuálního listu kalendáře bledule, ta bohužel už moc nekouká. Bledulko.

Krabice téměř plná a někde mezi tím vším, co v ní je, je něco, co mě zajímá nejvíc. Ale nevím, jestli mě to má zajímat, anebo snad radši ne.

Ono mě to vlastně těší, si psát. Už protože a i když si nepíšu sem, píšu si v duchu. V tom duchu toho už mám napsáno... a v tomto duchu budu pokračovat.

Ospalost mi překrucuje vzpomínky a zkroucené přemítání o srdečním ledu tání zapadne do hlubokého bláta, odkud ho nebudu hrabat. Bát se mám... Sebe. Vědomě i nevědomě. V domě tichém nehlučném neslyšně šine se kočka. Den co den. Mhouří očička a ručičku holčička natáhla, aby dosáhla na kočičí kožíšek příjemně mourovatý i bez mouru. Na rouru okapní vlezl pavouček. Měl by spát až do jara na paloučku snovém, ale nechce se bát zlých snů o zobácích jak žabáci.

Nechci upoutat, ani nalákat, ani nic podobného, to, co je dál v článku, se netýká ničeho, co píšu teď, tohle píšu jen tak a proto. Dnes jsem se dívala na pár fotek skoro právě narozených miminek, některá se fotila s maminkami, některá sama. Některá se usmívají a některá ne, v naprosté většině spinkají nebo to alespoň předstírají. Na těch fotkách. Může miminko něco předstírat? Pochybuju. No, to už stačí, ne? Takovýhle ten, perex. Je-li to ovšem perex, protože neuvádí, nenaznačuje. Ani v nejmenším. Ani v o něco větším. Ani ň.

Nastoupila jsem a koutkem oka, vzdělanější člověk na vyšší úrovni by nejspíš řekl periferním viděním, jsem zahlédla paní, takovou kulatou, seděla poblíž dveří. Držela před sebou něco, co jsem ze svého úhlu pohledu vyhodnotila jako francouzské hole, nebo snad nákupní tašku na kolečkách či co, víc jsem se tím nezabývala, nijak jsem si tu pani neprohlížela, proč taky. Sedla jsem si kousek dál a jala se hluboce, volně a lehce ospale uvažovati o měsících v roce za sebou plynoucích, co to ony v sobě mají, jeden za druhým, nejen leden, jak jsem si psala minule, on každý má v sobě něco navíc.

... a taky mě ještě pobavilo, jak někdo nevidí ani ve sněhulákovi, natož v tom, co z něho zbyde, ani náznak toho co já a vidí v něm jakési nebezpečno. Hm. No tak já zase nevidím něco, co vidí někdo jiný. Například svazek klíčů trčící z klíčové dírky. Teda ne doslova svazek, jeden z klíčů v ní byl a ostatní s ním spojené tam taky byly. To už tak je, s těmi spojeními. Zůstaly tam potichoučku a já jsem šla dál a až když jsem jednoho :) jeden z nich potřebovala, uvědomila jsem si, že jsem bez nich, bez všech. Ale tak hlavně že to dobře dopadlo, i díky tomu, že jsem pamětliva jednoho přísloví. Zvláštní, jak někdy některé slovo sedne a někdy nesedne.

radši, braši, protože jak jsem tu včera ve společnosti bílé kulaté Belladonny pobývala, tak jsem sledovala ten příliv a bylo mi při tom podivně až špatněsvědomě. Nemyslela jsem si snad nikdy, že je dobré, abych lákala titulkem, ale když ono to tak včera vyplynulo ze situace. Tak to bývává. Jedno vyplývá z druhého. A někdy se člověk nestačí podivovat.