Co se mi na dnešek zdálo, toho asi bylo málo, takže jsem to zapomněla, než jsem oči otevřela. (Mimochodem, aby mě napadlo, že si budu psát o svých snech a nenechám si to sama pro sebe, tak to by mě teda ale nenapadlo.) Nepamatuju si ani start svého dnešního dálkového myšlenkového pochodu, v němž jsem došla k mžouravému uvažování o tom, co jsem nedávno viděla a slyšela. Bylo to na obrazovce televizní na programu prvním a z velké části to byla překřikovací šátková hádka, i když to zřejmě měla být debata.

Tak jsem zas jednou mrkla do holčičího časopisu, vždyť není od věcí života pozemského to občas udělat, však jsou pěkné, tyhlety dámské, dívčí či ženské časopisy, ať si kdo chce co chce říká :) Neznám je moc hluboce, ale když se do některé z jejich sluncem vyhřátých mělčin ponořím, vidím... věci různé. A pak mě těší, že se můžu tady poblíž podívat blíž na to nebo ty, o čem a o kom se na tom více nebo méně lesklém papíře píše. I dala jsem si vyhledat jedno jméno s příjmením a to, co se mi na monitoru objevilo, jsem rozklikla, rozklepla tak jako to vajíčko, když jsem k večeru tiše zadělávala těsto na bramborové... řekněme knedlíky, nebudu tady přece přehnaně sebeotevřená :)

S rozedněním přicházívá bílá mlha, ve tmě bývají vidět hvězdy. Nejkrásnější souhvězdí je nad protějším domem.

Přečetla jsem si článek pojednávající o tom, jak psát blog. Mám v této oblasti jeden veliký nedostatek (ty ostatní jsou snad menší). Ne že bych o něm nevěděla, ale protože vycházím sama ze sebe a ze svých chutí, tak proč bych šla proti nim a s nechutí dělala to určité něco, aby ze mě bylo to, co určitě nejsem.

Dočetla jsem podruhé knížku, o které jsem si tu už povíckrát psala. Podívala jsem se díky ní znovu na Vzpomínky na Afriku (to jsem si taky nenechala pro sebe), což bylo mimochodem milé, i protože jsem dávno zapomněla, jak to tam přesně bylo s tím umýváním vlasů a předtím a potom. Podívám se ještě po pár básních a zas Pod skleněný zvon. Anebo ne, anebo nevím.

Řekla jsem si včera odpoledne, že si zasloužím něco lehkého, levného a milého, tak jak píšu v nadpisu, chtěla jsem něco jen tak lehoulince osvěžujícího. A mám víc, než jsem čekala. Koupila jsem si knížku za pár korun a za těch pár korun k ní patří i cédéčko. Teď zrovna poslouchám čtvrtou písničku.

Dvě knížky jsou a v obou je muž, v každé jeden, a oba ti muži mají svůj příběh, každý svůj, a oba mají jen jednu nohu, každý svou. O jedné knížce z těch dvou je zmínka už pomalu na každém rohu, kroku, stránce. Dnes jsem se neovládla a podívala jsem se na fotky z filmu podle té knížky. No... jo, no ale když já jsem si to tak nepředstavovala.... Fakt ne. Stejně, nejlepší filmy podle knih jsou ty, které si v duchu točím sama pro sebe a sama podle sebe hned při čtení. Ten muž z té knížky, sice hodně mladý, ale už muž, ten je ve filmu, který se mi odvíjel před očima při čtení, takový křehčí a ona, ta slečna, zase silnější... no nic. Radši se nebudu moc hluboce zamýšlet nad tím, co to říká o mně.

Fajn, dostanu se teď k tomu, co jsem si slíbila, protože kdyby ne teď, tak bych se k tomu nemusela dostat už vůbec. No ale... ještě o chvilku to odložím, piju právě instantní kávu z červeného hrnečku, který k ní patří, a nevím, čím to je, ale zas mi z něj tahle temná tekutina chutná víc než z jiného hrnku. Už jsem o tom úkazu s jednou svou spřízněnou duší mluvila a tohle jsou možné příčiny té lepší chuti, k nimž jsme došly (teda ty, které jsou zveřejnitelné a které si pamatuju):

Včera večer jsem stála u zábradlí, v pravé ruce půlku tatranky, levou jsem se přitáhla k šedavému kovu, nad hlavou hvězdy, prodíraly se právě tím obrovským množstvím mizejícího denního světla a pomalu se rozezařovaly...

Umístila jsem se na balkon s knížkou a chtěla jsem si číst a četla jsem si. Jen mi rušil hlas nějaké paní, takový ostře hrubě silný, telefonovala, jak jsem mezi písmenky z knížky usoudila, protože jsem neslyšela odpovídání. Dva hlasy, které se během rozhovoru doplňují, proplétají, setkávají a dávají si přednost a pak se zase spojují a rozvíjejí. Hovor. Tak to nebylo, ta paní mluvila a mluvila, až jsem to nemohla vydržet a zaklapla knížku. A šla jsem si psát, moje vlastní slova a klepání nehtů do klávesnice přehluší hlas. Té paní.