Frantiska | abcdefgh

Přečetla jsem si článek pojednávající o tom, jak psát blog. Mám v této oblasti jeden veliký nedostatek (ty ostatní jsou snad menší). Ne že bych o něm nevěděla, ale protože vycházím sama ze sebe a ze svých chutí, tak proč bych šla proti nim a s nechutí dělala to určité něco, aby ze mě bylo to, co určitě nejsem.

Řekla jsem si včera odpoledne, že si zasloužím něco lehkého, levného a milého, tak jak píšu v nadpisu, chtěla jsem něco jen tak lehoulince osvěžujícího. A mám víc, než jsem čekala. Koupila jsem si knížku za pár korun a za těch pár korun k ní patří i cédéčko. Teď zrovna poslouchám čtvrtou písničku.

Fajn, dostanu se teď k tomu, co jsem si slíbila, protože kdyby ne teď, tak bych se k tomu nemusela dostat už vůbec. No ale... ještě o chvilku to odložím, piju právě instantní kávu z červeného hrnečku, který k ní patří, a nevím, čím to je, ale zas mi z něj tahle temná tekutina chutná víc než z jiného hrnku. Už jsem o tom úkazu s jednou svou spřízněnou duší mluvila a tohle jsou možné příčiny té lepší chuti, k nimž jsme došly (teda ty, které jsou zveřejnitelné a které si pamatuju):

Umístila jsem se na balkon s knížkou a chtěla jsem si číst a četla jsem si. Jen mi rušil hlas nějaké paní, takový ostře hrubě silný, telefonovala, jak jsem mezi písmenky z knížky usoudila, protože jsem neslyšela odpovídání. Dva hlasy, které se během rozhovoru doplňují, proplétají, setkávají a dávají si přednost a pak se zase spojují a rozvíjejí. Hovor. Tak to nebylo, ta paní mluvila a mluvila, až jsem to nemohla vydržet a zaklapla knížku. A šla jsem si psát, moje vlastní slova a klepání nehtů do klávesnice přehluší hlas. Té paní.

Mám tu vedle notýsku na stole magazín z knihkupectví jednoho, dubnový letošní je. Vždycky, když něčím podobným listuju, říkám si: to bych si chtěla přečíst, to a to a to... Tak teď si to to napíšu, abych viděla, co všechno bych chtěla.