Datle je Dattel, datel ale není Dattle a s vrabcem a špačkem je to taky jinak. Ptactvo nebeské už po ránech pěje. Jéje. Pekla jsem a protože se mi nechtělo přebírat a vroucí vodou proplachovat a pak máčet v rumu rozinky, vzala jsem datle od vánoc zbylé. Máme vánoce s malým V, pořád. Prostě nám takové stačí.

Dobrý slunečný den. Dnes se moje vypisování kupodivu jmenuje přesně podle toho, o čem budu psát. Radostním se totiž koláčem, který je dost dobrý k tomu, aby potěšil smysly, skoro ty samé stejné, jimiž zkoumal housle ten pán, o němž jsem si tu psala tuhle někdy. Mimochodem, jsem zvědavá, jestli a jestli, tak kdy si napíšu o dalších knížkách, které jsem v nedávnu četla a které mě něčím chytly. (představa: kniha vmžiku v okamžiku nestřeženém vymršťuje své dlouhé tenké prstíčky jezinčí a chytá za uši neoslí svého čtenáře... no nic)

Bylo nebylo, bylo jedno obyčejné, lehce inverzní ráno. Nebylo to daleko, bylo to v našem rozvířeném městečku. Nebylo to dávno, bylo to v tomhle týdnu. Nebylo to na žádném atraktivním ani příjemném místě, která se v tajdletom městečku také místy nacházejí, když je někdo hledat chce. Bylo to blízko nádraží na zastávce hromadné místní dopravy, nebylo ještě rozedněno.

Mám to štěstí, že jsem v teple a v suchu... a přeju příjemno všem

... ale nějaká zmatená si připadám v posledních dvou třech a více dnech. Vlastně to není jen připadání si, je to asi už ustabilňující se stav. Tak kupředu ku příkladu, chtěla jsem teď začít psát na nové stránce a nabyla jsem přesvědčení, že jsem zapomněla tu zkratku klávesovou, kterou se ta věc zařídí, ale ve skutečnosti jsem si jen toho provedeného odskoku na novou stranu nevšimla, a to několikrát za sebou. Anebo... chtěla jsem, ne teď, ale před nedlouhým nedávnem, otevřít výtahové dveře, ačkoli výtah ještě nebyl na našem patře a divila jsem se upřímně, že to nejde. Dál radši nepokračuju... jsem jednoduše jak reklama na výživové doplňky z lesklé lékárny, stav před požitím. To, že jsem během okamžiku zkazila tři sudoku s nadpisem pro začátečníky a bylo mi to srdečně jedno, to už je taky asi příznak. Čehosi. Možná i dobrého... protože kdo ví.

Dlouze a zaujatě jsem si tu v sobotu psala, v neděli a v pondělí jsem si říkala, že ještě pár drobných trpělivých krůčků a mohla bych se pomalinku začínat přirovnávat k jistým legendám internetovým českým a moravským, k nimž lidé posílají své známé nakouknout, aby se pak společně zasmáli a vysmáli a v paměti jim ten zážitek zůstal, takže se radši nasměruju jinam, a to do kuchyně, boť kuchyně je taková jistota.

Neděle mi začala písničkou a skončila buchtou. Ne tak úplně doslova, protože jsem ještě neskončila a i před tou písničkou něco bylo. Mezitím taky něco bylo, co to vlastně všechno bylo... ale bylo to fajn. Většinou to bylo fajn, a když to nebylo zrovna fajn, bylo to třeba bolavé a nesnadné, tak to byl život, taky. A je. A nedělní buchta je název jedné buchty. Je takový trefný, protože se do ní dává to, co tak asi tak o nedělích v kredencích a spížích a špajzech a ledničkách doma obvykle je a nemusí se pro něco z toho někam daleko prostorem ani časem. Recept mám z Hrníčkové kuchařky Pečeme bez vážení, autorky Jaroslava Pechová a Ivana Králová, ilustrace Eva Sýkorová, vydala Laguna, s.r.o., a stála 79,- korun českých, ta kniha, a je stará právě letos dvacet let. Nebo devatenáct, protože já mám pozdější, druhé vydání. A v úvodu je pěkné věnování.