Hned když jsem včera napsala poslední slovo sem níž, tak jsem si vzpomněla, že v té kuchařce hrníčkové, o které jsem si psala ještě nížeji, je recept, nebo spíš nápad na nádivku, která se jmenuje šiml. Všiml si šiml? Nevšiml-li si on šiml, nevšimla si ani ona šimla. Nádivka šimlová je vzniklá z běžné vařené makové nádivky, do které se po zchladnutí (jejím zchladnutí) vmíchá tvaroh.

Venku studená tma a tmavé chladno, uvnitř měkké světlo a měkké teplo, kočka na klíně, což je znamení pro mě, že je mně nejemně, protože sem si nesedá pokaždé. Ale jinak... vlastně je příjemně.

Četla jsem jednu velice, velmi, navrch i veskrze milou větu a další ji následující. Byly o tancování a moc se mi líbily. Jsou vytištěné v už dva roky starém časopisu. Bylo by mi líto, kdyby někam zapadly. Teda ony by asi nezapadly, protože co kdy bylo vyřčeno, tak... Kdo ví, třeba to tady někde okolo opravdu pořád poletuje. Neviditelně. Nehmotně. Naštěstí nehmotně.

Mám v plánu si psát, teda měla jsem, vím přesně, co bych psala, už chci na to téma psát dávno, ale nějak z toho zas schází... teda z toho směru, a to jednak proto, že mám co pěkného a zajímavého a nutného ke čtení, trošku taky k učení a tak a dál, dvojak proto, že jsem si četla na blogu http://ladyfixol.pise.cz/29-tag-jedno-slovo.html a tak nějak se mi to zalíbilo. Takže děkuji za příležitost k vyhnutí se psaní dlouhých vět :)

Včera jsem si tu psala o tom, jak moc nemusím (a trochu nechci) vídat fotky fialových lánů levandulových, a proto jsem si do právě rozečítané knížky dala takovouhle záložku. To už tak je. Udělala jsem to asi proto, abych si na ten pohled zvykla :)

Náznak pořádku ve shromáždění fotek, které je staré... no, už šest let, jsem se chystala udělat. Nebo začátek toho náznaku. Chtěla jsem jim tímto konáním naznačit, že o nich vím. Nebavilo mi to.

Kolik se tak asi celkem ztratí času během celé školní docházky při čekání na konec hodiny a na další konec další hodiny nebo někde v jiné čekárně nebo v jiném davu. Kolik času za život se prožije a kolik ho proběhne a vymizí jen tak bez užitku a zážitku. Ale neviděla bych to zas tak tragicky, nemůže být člověk pořád jen akční a výkonný a konající. Musí se občas i tak trochu nudit nebo si myslet, že se nudí, on přitom vlastně odpočívá, protože kdyby nepotřeboval odpočinek, tak by asi hravě vyskočil a třeba cvičil a "nenudil" by se.

Fakt zvláštní. Když se sem dívám, tak tu za dva minulé dny nic nepřibylo. Tak co mi zbývá jiného než si tady něco napsat :)

Takže vážně. Nedávno jsem byla svědkem smutného povídání a dávno jsem zažila jistý zážitek a mezitím jsem viděla skvělý film, spojím teda všechno dohromady a protřepu.

řekla jsem si dnes ráno ještě za šera, když jsem ve svém slastném stavu poloprobuzení líně pozorovala řeku myšlenek a "myšlenek" které plynuly tam někde mezi mými mozkovými buňkami. Nebo v nich? Skrz, napříč a křížem kráž... (Jo, kdybych na to měla... Kdybych měla dost těch správně vyvinutých buněk, tak bych se třeba věnovala hloubkovému studiu mozku a tomu, co v něm běhá a skotačí a hopká a zadrhává se a kamení a mizí... někam, kam?)

Vždycky se mi moc líbilo, když začínal měsíc pondělkem. Nebo dokonce rok. Nějaký. Nějací psycholozi by z toho zajisté vyvodili nějakou vadu v mysli. Ne svou, mou.