Frantiska | No jo vlastně...

řekla jsem si dnes ráno ještě za šera, když jsem ve svém slastném stavu poloprobuzení líně pozorovala řeku myšlenek a "myšlenek" které plynuly tam někde mezi mými mozkovými buňkami. Nebo v nich? Skrz, napříč a křížem kráž... (Jo, kdybych na to měla... Kdybych měla dost těch správně vyvinutých buněk, tak bych se třeba věnovala hloubkovému studiu mozku a tomu, co v něm běhá a skotačí a hopká a zadrhává se a kamení a mizí... někam, kam?)

... vlastně kdybych se právě přesně před rokem rozhodla jinak, tak bych během a chodem uplynulého roku plynula a ploužila se jinudy a nezažila bych, co jsem zažila. A že to byly občas pěkný dardy (darda je kromě rány taktéž karetní hra... vida vida) a něžné rozkvetlosti, žůža dobrodrůža a zvučné tichosti, strachy a radosti a sounáležitosti a taky vymyšlenosti, jaký by nikdo nevymyslel.

A do jaké míry to bylo moje vlastní rozhodnutí a jak moc jsem se nechala ovlivnit těmi dvěma třemi radami do života? Kdybych je loni neposlechla, teda kdybych neuznala, že na nich přinejmenším něco pravdy je, zažila bych místo toho, co jsem zažila, něco jiného? Čím by se mi vyplnil ten čas, který jsem plnila tím, čím jsem ho plnila?

Loni jsem netušila, že tím rozhodnutím dospěju do takového rozpoložení, v jakém jsem teď, a letos zas něco nevím.

No co, no... :)