Tak jsem zas jednou mrkla do holčičího časopisu, vždyť není od věcí života pozemského to občas udělat, však jsou pěkné, tyhlety dámské, dívčí či ženské časopisy, ať si kdo chce co chce říká :) Neznám je moc hluboce, ale když se do některé z jejich sluncem vyhřátých mělčin ponořím, vidím... věci různé. A pak mě těší, že se můžu tady poblíž podívat blíž na to nebo ty, o čem a o kom se na tom více nebo méně lesklém papíře píše. I dala jsem si vyhledat jedno jméno s příjmením a to, co se mi na monitoru objevilo, jsem rozklikla, rozklepla tak jako to vajíčko, když jsem k večeru tiše zadělávala těsto na bramborové... řekněme knedlíky, nebudu tady přece přehnaně sebeotevřená :)

S rozedněním přicházívá bílá mlha, ve tmě bývají vidět hvězdy. Nejkrásnější souhvězdí je nad protějším domem.

Na sklonku včerejšku jsem se vypisovala dlouze, ne sem, jinam, a to tak, až jsem z toho pak v noci nemohla spát. Dobře mi tak... Teď jen krátce a hlavně tak, abych pak kliďánko spala.

Nevím, co bych měla napsat. No to je blbost, hloupost, chce-li kdo. Vím, co bych měla napsat. (Ta věta s nevím, to je jen citace mě samé samotné z doby zhruba před rokem.) Jenže někdy je daleko od toho, co vím, že bych napsat mohla a měla a směla, k tomu napsání. A zveřejnění... tohle slovo mi přijde legračně nadnesené vzhledem k tomu, že ta veřejnost, která se sem mrkne, je taková útlá. Vosopasná. Tiché intimní důvěrně skororodinné prostředí je zde. Což je fajn.

Už vím, čím to včerejší stěžování si a prožívání (i mé) bylo, podívala jsem se dnes zblíž na náš kalendář a je to tam. Včera byl a dnes ještě chvilku bude Měsíc v Rybách. Teda ne že bych tomu rozuměla a chtěla se o tom s někým přít, ale je fajn mít něco na něco svést. Lepší než na někoho, dovoluji si skromně se domnívati. Nebo někoho něčím. Svést, ne udeřit.

Tak jsem se právě chtěla vypsat z takového prudkého pocitu, no ale copak já chudinka můžu? V rádiu právě začíná hrát INXS... takovou tu utahanou, zasněnou, touhyplnou písničku a navíc, když jsem si teď otevírala tady ten neskutečný blok a těšila jsem se, že sem bude vztekle lítat jedno písmenko za druhým, tak tu vidím tu větu, kterou mi napsal známý známého, kamarád kamaráda, a kterou jsem si sem narafičila, abych ji viděla a nezapomněla na ni. Nadhled a humor.

včera, už. Nebyl malý, byl, teda stále je, dost vysoký, statný, elegantní, dobře tvarovaný, no... prostě na něj nebyl špatný pohled. Naopak. Příjemný a milý. Je už starý známý, tak trochu umělý, nepřírodní, ale možná je i umělecký a při té své výšce dokonce i roztomilý.

Přečetla jsem si článek pojednávající o tom, jak psát blog. Mám v této oblasti jeden veliký nedostatek (ty ostatní jsou snad menší). Ne že bych o něm nevěděla, ale protože vycházím sama ze sebe a ze svých chutí, tak proč bych šla proti nim a s nechutí dělala to určité něco, aby ze mě bylo to, co určitě nejsem.

Hned když jsem včera napsala poslední slovo sem níž, tak jsem si vzpomněla, že v té kuchařce hrníčkové, o které jsem si psala ještě nížeji, je recept, nebo spíš nápad na nádivku, která se jmenuje šiml. Všiml si šiml? Nevšiml-li si on šiml, nevšimla si ani ona šimla. Nádivka šimlová je vzniklá z běžné vařené makové nádivky, do které se po zchladnutí (jejím zchladnutí) vmíchá tvaroh.

Venku studená tma a tmavé chladno, uvnitř měkké světlo a měkké teplo, kočka na klíně, což je znamení pro mě, že je mně nejemně, protože sem si nesedá pokaždé. Ale jinak... vlastně je příjemně.