týdnové přicházejí, světélkové ozdobičky z městečka našeho (asi i z jiných, to však jistě nevím, neboť nevytáhla jsem vocaď níčko ani nos) zvolna mizí, odborně sklízeny odpovědnými pracovníky. (budu se muset ty přechodníky naučit, nebo psát jako souřadnice současnice) Bude víc tmy v ulicích, i sněh vodnatí a doba světla denního slunečního se prodlužuje jen pomálu. (Dnes jsem slyšela výstižnou definici slova jenom. Není vhodná pro všechny místní oči.) Měli bychom na sebe dávat pozor. si asi

Když mě před třinácti vteřinami napadlo, že přesně tahle slova začnou tohle psaní, měla jsem jimi na mysli jen to, že jsem si slíbila, že si sem spíšu něco na téma Kdo z koho a co. A proč. A tak. Útoky na nosy a kosti, ženskosti a mužnosti. Jenže jakmile jsem ten titulek zapsala, v tom milém momentu jsem si uvědomila, že si dlužím asi víc než těch pár paúvah. Záleží na tom, jak se to vezme, do které mé pomyslné knihy se stranami mám a nemám si dáti se nahlédne.

Nepíšu, protože něco je nepopsatelné :)  

přeji píšánkům a píšánkám. Pardon, radši píšícím, to zní líp, vite. A čtoucím.

Christmas songsssss. Zní jedna za druhou, Vánoce ještě jsou. Hou. Trvají přece do Hromnic normálně. Do Tří králů minimálně. Taková muzika, jako je tahleta, mě ladí do smířlivosti k pomíjivosti. Všeho. Skoro. (Ladit. Vid dlouze nedokonavý, řekla bych.)

Už jsem se tu dávno nerozepisovala o žádné knížce, kterou jsem přečetla. Zrovna před chvílí se mi zachtělo, ale brzo se mi odechtělo. Zarazila jsem se hned na začátku, na stránce asi sedmé, kde se mezi slunečními paprsky skví citáty uvozující příběh. Vlastně příběhy. Je jich v té knížce se sluncem taková spletitost. Není divu, že nestačí jeden, jsou tam celé čtyři. Třetí je tenhle: "Kde je velká láska, tam jsou vždy zázraky." Jsou? Nejsou? A vždy? Když nejsou, tak to holt není velká láska. A co je to zázrak? Zrak. Něco za zrakem. Asi.

Holenkové milení, chuďátka zkřenčelá, sice vím, že si moje vypisování nepřečtete, s velkou pravděpodobností ne (To vím i přes mé chaboučké matematické vědomosti. No, že je to část školní matematiky, ten výpočet pravděpodobnosti? Nějakou povědomost o tom mám, asi protože mi počítání pravděpodobnosti přijde ze všech matematických zákoutí, do kterých jsem díky bezplatnému základnímu a střednímu školství nakoukla, nejvíc nematematické, nejvíc podobné třeba vykládání karet nebo astrologii. Taky vidíte výsledek, ale ve skutečnosti si to dopadne jak ta kostka, tak nebo tak, vlivy jsou vlivné. Prosím o shovívavost matematiky, astrology i kartáře.), ale to nevadí, já vaše větky, kryptíci kritici, taky většinou nečtu, ať se týkají toho nebo tamtoho nebo onoho, a když už, tak nedočítám, protože když někdy ano, je mi pak pravidelně trošku blinkavo. A smutno. Strašně. A většinou nijak nereaguju, jsem totiž součást mlčící většiny. Většinou. Ne vždycky. Někdy mi to aspoň potichu nedá. Teď zrovinka.

nebo klidné nebo příjemné nebo spokojené nebo uspokojující nebo radostné nebo požehnané nebo bílé nebo různobarevné Vánoce přeji všem i fšem.

Možná mohla malá mýlka místo toho, jak jsem to minule myslela, někam přijít. Mohla, protože nevím, jak je kdo zrovna naladěn, když ho a ji nevidím. A co a jak vnímá. (Ale když ho a ji vidím, tak se kolikrát radši ani nedívám hloub do očí, protože bych toho mohla vidět až moc. A někdy se to tluče, to, co je v očích, s tím, co jsou takové tamty jiné způsoby sdělování. Jako třeba řeči těla a soví slova a povzdechnutí. Nebo různé barvy mlčení. (jj, čtu právě knihu o malířích) Při nedávné srážce na rohu jsem se na slabé ale zároveň silné dvě vteřiny podívala do takových sytě a temně zeleno sirupově hlubokých a širokých očí. Bylo v nich leknutí, hlavně. Taky bych se sebe lekla, kdybych se se sebou srazila.)

Udělám to naopak. Vcítím se. Vcííííítimse. Dovnitř. Slyšela jsem dnes pokřikovat matku na dítě: "emo, emo, emo." Emotivní to bylo.