sedící na špici, teda na rohu střechy protějšího paneláku, teda ona to není slepice, je to kavka skřehotavá, ale nedávno jsem s tím, že kavky jsou takový slepice, souhlasila, mám s nimi zkušenost, totiž, takže je to jako bych tu slepici opravdu sledovala. Akorát že opravdová slepice by na střechu x patrového domu na rozdíl od kavky nevylétla. Musel by ji tam někdo vynést. Já bych tam taky nevylétla, ale kdo by mi tam nosil. Jednou jsem se na střeše paneláku ocitla. Pracovně. S koštětem. Létat ani slétnout jsem na něm neuměla, a tak se mi tam nelíbilo. Bylo odtamtud daleko k zemi porostlé travou a k tvrdým chodníkům a k tvrdým či změkčilým či čilým chodcům.

Není to dávno, je to nedávno, co jsem si dala volno od jedné zřejmě nebohulibé (ačkoli záleží na tom, jak si toho boha a jeho libosti představuju a kdo si je jak představuje), ale zajímavé činnosti, tak se věnuji jiné. Pasivnější, asi ale přijatelnější.

jsem si včera večer prozpěvovala písničku, ve které je verš (Jsou v písničkách verše? :) Je to verš, podle mě ano.) "Pro ty normální, co nikdy nikam nepíšou..."

Jsou dvě písničky a při poslouchání jedné mi přijde na mysl druhá. Ne, že bych právě tohle právě u těchhle dvou písniček někomu přála.

je pondělí a od neděle nás oddělí. Spolehlivě. Od pondělního rána je daleko a do dalšího dál.

Měla bych teď hned udělat asi tak 345768 věcí a jedna z nich je i tahle. Ta předchozí (taky tady zde) byla přesunout si z nabídky do menu kalendář. Šlo to tak snadno a výsledek byl hned vidět. Fakt milé.