Včera večer jsem stála u zábradlí, v pravé ruce půlku tatranky, levou jsem se přitáhla k šedavému kovu, nad hlavou hvězdy, prodíraly se právě tím obrovským množstvím mizejícího denního světla a pomalu se rozezařovaly...

Umístila jsem se na balkon s knížkou a chtěla jsem si číst a četla jsem si. Jen mi rušil hlas nějaké paní, takový ostře hrubě silný, telefonovala, jak jsem mezi písmenky z knížky usoudila, protože jsem neslyšela odpovídání. Dva hlasy, které se během rozhovoru doplňují, proplétají, setkávají a dávají si přednost a pak se zase spojují a rozvíjejí. Hovor. Tak to nebylo, ta paní mluvila a mluvila, až jsem to nemohla vydržet a zaklapla knížku. A šla jsem si psát, moje vlastní slova a klepání nehtů do klávesnice přehluší hlas. Té paní.

Není draho. Moudrost a vtip je levnější než čtvrt kila másla. No co chtít víc? Sice si moudrost a vtip na kváskový chleba s křupavou kůrkou pod plátky veselých ředkviček nenamažu, ani nové, z dálky dovezené v páře vařené brambory na stylovém talíři se vkusem naaranžované, navrchu posypané jemně krájenou pažitkou si moudrostí neochutím, krém z vtipu na narozeninový dort nenašlehám. (Snad leda s vtipem.) Ale nějaké vitamíny a energii pro život v moudrostech a vtipech najdu.

Mám tu vedle notýsku na stole magazín z knihkupectví jednoho, dubnový letošní je. Vždycky, když něčím podobným listuju, říkám si: to bych si chtěla přečíst, to a to a to... Tak teď si to to napíšu, abych viděla, co všechno bych chtěla.