Posledního března. Apríl. Ale to není apríl. Myslím na ty, kteří mají v dubnu narozeniny.

Jak si tak píšu, tak si říkám, jak je to strašně snadné.

Jak jsem tak v posledních týdnech reálně nemluvná, tak jsem se přece jenom po čase přihlásila na jedno místo, asi abych nezapomněla nadobro tamní heslo, no... :) i proto. Ta milá bytost, s níž jsem tam krátce pohovořila, mě poslala, abych šla. Radši. Někam.

asi bylo, když jsem si s potěšením utěšeným četla rozhovor jedné dámy s jedním pánem mimo jiné o knoflíčcích.

Ještě za temné tmy se kočka vrátila z malé procházky, přišla si ohřát tlapky, stulit se a počkat, až dostane snídani.

Štědrý den. Byl, v prosinci. To to uteklo. Letní čas. Bude za párkrát pár hodin. To to taky uteklo. Máj se blíží, leden se vzdaluje, další se plíží.

Na sedadle přede mnou seděla slečna, za mnou taky někdo seděl, asi, nevím, neobracela jsem se dozadu a nevšímala jsem si ani té slečny před sebou. Dívala jsem se ven, setrvale vlevo hleď na vzad ubíhající pamětihodnosti a to, co se pamětihodnostmi časem stane, anebo nestane. Najednou na mě zpoza slečnina ramene vykoukla kočka bílá zelenooká.

Sobota to byla. Krásné počasí, jaro už opravdové. Sluníčko svítí, jako kdyby žádné zatmění ani nikdy nebylo. Další jarní radosti a zvláštnosti počasní a přírodní, jako třeba strakatě zelené trávníky v parčíčcích popisovat nemusím, ony prostě jsou. Kdybych měla v držení zahrady, pole, luka, lesy, asi bych si tu tak neseděla a neklepala poměrně dlouhými, čistými a souměrnými nehtíky do klávesnice. Asi bych myslela na osivo, hnojivo, sazeničky, motyčky a jiné tyčky. Těch pár truhlíků, které mám, to je pohoda, kterou mi teď kdekdo může závidět. Ale nemusí.

Už? Už předevčírem :) To tu bylo to malinké zatměníčko, ne?

To že jsem teď nepsala, to není protože bych nevěděla co, nebo nechtělo se mi, nebo něco takového. To je protože jsem si sem prostě jen neshromažďovala na hromadu písmeno k písmenku. Až jednou někdo někde někdy, někdy je tu navíc, když jsem napsala to jednou, ne? Někdy jednou, jednou někdy, anebo víckrát obojí. Takže až bude vymyšleno a realizováno a levně prodáváváno zařízení, které bude měnit sotva vylíhlé myšlenky přímo na psaná slova, budu plodná pisatelka. Plodnice. Už rostou nějaké jarní houby houbičky?

Dneska si postěžuju. Pořád totiž vidím, slyším, a když jsem ta... jak jsou ta čtyři písmenka? Ta, co mi vyšla v tom psychotestu :) Takže tedy vnííímám, jak si skoro každou chvíli někdo na něco nebo na někoho stěžuje. Počasí, politika, pomazánka, podpory, práce vlastní, práce cizí, peníze vlastní, peníze cizí, partneři a partnerky taky tak, doprava, doleva, furt a stále a pryč a do pryč.

Nuže, zvenčním tři věci, které se mi nelíbí a vadí mně a zlobí mě. Osobně. Teď je jen seřadit, aby to nebyla třeba nuda. K uzívání.

Tak třeba... Tichá je noc, půlnoc se blíží po špičkách, zítřejší den se zvolna chystá, v černé i bílé elektronice připojené do sítě s energií elektrickou to jen slaboulince ševelí, v té nezapojené ani to, obrázky na stěnách se dívají dovnitř do sebe na to, co na nich zvenku vidět není, zrcadla se ve vzpomínkách usmívají všemu, co během světlého dne zahlédla, členové rodin úplných, neúplných, standardních i všech ostatních vesměs dřímají nebo více či méně tvrdě spí, v parketách a trámech to občas zapraská. Málokdo teď prská, což je fajn. No a to je tak asi všechno,

Známá věc, čím víc píšu, tím víc mám chuť psát a tím víc vím o čem. Jsou témata, která mě napadají, ale pouštím je, protože v okamžiku nápadu zrovna nejde psát. Teď jde. Z lenošného ležení se zavřenýma očima mě probrala sms, bylo šest hodin, dvě minuty, šest vteřin. Psala kamarádka, velmi pracovitá, velmi vzdělaná, asi tak třikrát víc než jsem já, psala mi cestou do školy. Mám kamarádky, které jsou mnohem pracovitější, ambicióznější a úspěšnější, než jsem já. Co je tak asi ke mně vede. Přitažlivost protikladů, holt. Útrpnost, možná.

je dnes, srovnáno. Vnímám to a cítím, protože já prostě vnímám a cítím, jak mi před časem pravil ten test, který je tu na píše právě in.

Smutnozprávový den. Nevěděla jsem, ale když jsem se šla podívat do svého seznamového mailu, nešlo si nevšimnout toho titulku. Zas jedny nedožité narozeniny. Musí tam být krásně. Ještě nikdo se odtamtud nevrátil, říkala naše babička.

Na každém kroku, možná na každém třetím nebo třiatřicátém, se potkávám s něčím japonským. Bývá to, aspoň podle mě, obvykle milé nebo poučné, prostě pozitivní rozšiřování evropských obzorů, na kterém není dnes, ani včera nebylo, nic nového.

Ochladilo se a setmělo se a vzpomněla jsem si, jak jsem si nedávno prohlížela souhvězdí Orion. Není jiné takové, není.

Už. Muž. Muška. Dnes jsem viděla vlákénko (podivná zdrobnělina, jako kdyby vlakové okénko... výluka a výpadek... no stačilo.) stříbrného zjevu. Ve vánku popolétalo, prohýbalo se a vlnilo, sluneční svit ho krásnil, prostě babí jaro pavoučí je u nás v městečku. Už. Je to tady. A lidi chodí a usmívají se. Občas. Jen tak. Na sluníčku na sluníčko navzájem.

Ty moje fotky, to je někdy nehezkost sama, já vím, ale tak si tak říkám, že než obrázky brát někde někomu a předtím vybírat dlouze a ještě myslet na práva, tak si sem radši dám své neumělé. Hodně. Jsou vybrané rychle z malého souboru těch možných neutrálních. Na některých vidím, co by jim pomohlo, aby byly lepší, na některých to ani nevidím a v obou případech to neumím a nedělám. Citem. Lépe. Radostněji ano, radost se dá zvyšovat do aleluja. Halelujá. Tamta písnička, ta s tím objímáním... no nic, nemůžu si sem psát vše. Ono i tak je toho až až.

Je známá písnička o andělovi spojená se jménem toho, o kom jsem si psala v minulém psaní. Je autor. Je normální, že někdo na anděly věří a někdo ne. A různým způsobem věří. Je to tak, nějak. Kdo chce, jak chce, se může, a nemusí, nad a, s anděly, dojímat a, prožívat city. (to jsem si jen vyzkoušela psát čárku po dvou slovech, to nic, nápady jsou... ... jsou) I během té nebo své písničky.

minulo a předtím třetího, třetího bylo výročí úmrtí, na což bych si ani nevzpomněla, kdybych to vzpomenutí nezaslechla z rádia. Škoda, že bylo tak kratinké, přeškoda, že někteří odcházejí z tohoto světa dřív, než dosáhnou věku velebně kmetského. ...

Prvního března jsem si říkala, že bych si sem mohla zkusit psát každého března, a tak jsem v této představě pohodlně prodlévaje (je to přechodník? :) asi je to něco takového přechodného, takový nápad, jestli je správně vytvarovaný, to teda nevím a vědět snad ani nechci, aby mi z toho případně nebylo smutno), nazvala minulé sepisování Prvního. Nic zvláštního, už jsem si na sebe vyvzpomněla mnohem větší pitomůstky. Šlo by to, ale však avšak ono se tak nějak kupodivu a mimovolným chodem stalo, že druhého minulo, třetího jak by ho smetl a je čtvrtého. Čtyři Březnové. Tak trošku couvnout.

Bleduli kalendářovou vystřídala čemeřice. Kamna hřejou. Ne všechna, některá jsou možná zchladlá, i když šišek je nasbíráno snad na celou zimu, která ještě je. Ale tak kdo ví.

Včera jsem po dlouhém čase pekla koláč. Tak zásadní informace, že :)  že si ji nemohu ponechati pro sebe sama.