Frantiska | abcdefgh

Posledního března. Apríl. Ale to není apríl. Myslím na ty, kteří mají v dubnu narozeniny.

Jak jsem tak v posledních týdnech reálně nemluvná, tak jsem se přece jenom po čase přihlásila na jedno místo, asi abych nezapomněla nadobro tamní heslo, no... :) i proto. Ta milá bytost, s níž jsem tam krátce pohovořila, mě poslala, abych šla. Radši. Někam.

Ještě za temné tmy se kočka vrátila z malé procházky, přišla si ohřát tlapky, stulit se a počkat, až dostane snídani.

Na sedadle přede mnou seděla slečna, za mnou taky někdo seděl, asi, nevím, neobracela jsem se dozadu a nevšímala jsem si ani té slečny před sebou. Dívala jsem se ven, setrvale vlevo hleď na vzad ubíhající pamětihodnosti a to, co se pamětihodnostmi časem stane, anebo nestane. Najednou na mě zpoza slečnina ramene vykoukla kočka bílá zelenooká.

Už? Už předevčírem :) To tu bylo to malinké zatměníčko, ne?

To že jsem teď nepsala, to není protože bych nevěděla co, nebo nechtělo se mi, nebo něco takového. To je protože jsem si sem prostě jen neshromažďovala na hromadu písmeno k písmenku. Až jednou někdo někde někdy, někdy je tu navíc, když jsem napsala to jednou, ne? Někdy jednou, jednou někdy, anebo víckrát obojí. Takže až bude vymyšleno a realizováno a levně prodáváváno zařízení, které bude měnit sotva vylíhlé myšlenky přímo na psaná slova, budu plodná pisatelka. Plodnice. Už rostou nějaké jarní houby houbičky?

Tak třeba... Tichá je noc, půlnoc se blíží po špičkách, zítřejší den se zvolna chystá, v černé i bílé elektronice připojené do sítě s energií elektrickou to jen slaboulince ševelí, v té nezapojené ani to, obrázky na stěnách se dívají dovnitř do sebe na to, co na nich zvenku vidět není, zrcadla se ve vzpomínkách usmívají všemu, co během světlého dne zahlédla, členové rodin úplných, neúplných, standardních i všech ostatních vesměs dřímají nebo více či méně tvrdě spí, v parketách a trámech to občas zapraská. Málokdo teď prská, což je fajn. No a to je tak asi všechno,

je dnes, srovnáno. Vnímám to a cítím, protože já prostě vnímám a cítím, jak mi před časem pravil ten test, který je tu na píše právě in.

Smutnozprávový den. Nevěděla jsem, ale když jsem se šla podívat do svého seznamového mailu, nešlo si nevšimnout toho titulku. Zas jedny nedožité narozeniny. Musí tam být krásně. Ještě nikdo se odtamtud nevrátil, říkala naše babička.

Ochladilo se a setmělo se a vzpomněla jsem si, jak jsem si nedávno prohlížela souhvězdí Orion. Není jiné takové, není.

Ty moje fotky, to je někdy nehezkost sama, já vím, ale tak si tak říkám, že než obrázky brát někde někomu a předtím vybírat dlouze a ještě myslet na práva, tak si sem radši dám své neumělé. Hodně. Jsou vybrané rychle z malého souboru těch možných neutrálních. Na některých vidím, co by jim pomohlo, aby byly lepší, na některých to ani nevidím a v obou případech to neumím a nedělám. Citem. Lépe. Radostněji ano, radost se dá zvyšovat do aleluja. Halelujá. Tamta písnička, ta s tím objímáním... no nic, nemůžu si sem psát vše. Ono i tak je toho až až.

minulo a předtím třetího, třetího bylo výročí úmrtí, na což bych si ani nevzpomněla, kdybych to vzpomenutí nezaslechla z rádia. Škoda, že bylo tak kratinké, přeškoda, že někteří odcházejí z tohoto světa dřív, než dosáhnou věku velebně kmetského. ...

Bleduli kalendářovou vystřídala čemeřice. Kamna hřejou. Ne všechna, některá jsou možná zchladlá, i když šišek je nasbíráno snad na celou zimu, která ještě je. Ale tak kdo ví.

Včera jsem po dlouhém čase pekla koláč. Tak zásadní informace, že :)  že si ji nemohu ponechati pro sebe sama.