Třicátého

Jak si tak píšu, tak si říkám, jak je to strašně snadné.

Nechat přijít nápad a další a další, anebo už žádný další, něco přidat, přibarvit, ubrat, udělat si závěr a připíchnout si ho na blogísek, třeba. Nebo někam do písené výměny názorů, nebo do mailu. Nebo tak. Když se diskutuje nebo jen tak povídá (i tady si taky jen tak písemně povídám) a zveřejňuje se názor před veřejností fyzicky přítomnou, i jen malinkou, může se člověk nechat tou veřejností usměrnit, řeč se vede a zavede někam jinam, ne jako když si píšu a zavedu se sama. :) Ty nápady, které odvádějí od tématu...

A pak si to po sobě můžu přečíst a říct si, jo, ale ono to není takhle přesně tak, jak jsem to myslela.

Neuměla jsem to úplně přesně popsat, sdělit a předat. Nebo jsem to nedomyslela do důsledku a napsané to vyvolává jiný dojem. Navíc, jak jsme každý a každá trochu nebo trochu víc jiný a jiná, na každého z nás působí něco jinak. Do hloubi lidských duší se dostat... nebo radši ne? Co se v každém z nás skrývá za strachy, radosti a plány...

Anebo jsem už před tím psaním měla jen dojem, pocit, který se ani přesně předat nedá. Nebo to neumím. To spíš. Takový to je...

Pak, později bych mohla něco pozměnit, jenže když se zavrtá do něčeho, co už samo o sobě stojí, existuje, i třeba s oporou, může to způsobit, že se ta ona věc rozpadne, jedna změna vyvolá další a je z toho zamotaná motanice. Jako teď. Fouká vítr, fouká...