Pátého

Je známá písnička o andělovi spojená se jménem toho, o kom jsem si psala v minulém psaní. Je autor. Je normální, že někdo na anděly věří a někdo ne. A různým způsobem věří. Je to tak, nějak. Kdo chce, jak chce, se může, a nemusí, nad a, s anděly, dojímat a, prožívat city. (to jsem si jen vyzkoušela psát čárku po dvou slovech, to nic, nápady jsou... ... jsou) I během té nebo své písničky.

Jsem bezcitná, přestože tu písničku znám a promlouvá ke mně. Nebo jsem si to aspoň myslela a myslím. Proč? Proto. Prošla jsem kolem polámaného anděla, nechala jsem ho ležet a nezvedla ho a nepomohla mu. Byl papírový, někomu asi odletěl z okna, asi při jarním úklidu, kdy se zbavuje lid všeho zimního a pozdně vánočního. Starého a neupotřebitelného. Měl širokou sukni z kartonového kornoutu, opodál se válela křídla, hlavu jsem už neviděla. Anděl ztratil hlavu. Asi. Mohla jsem posbírat pozůstatky a pospravit ho a postavit si ho na stůl, anebo pověsit. Do okna. Poletoval by si. Tak, kolik by mu nit dovolila. Ale nechala jsem ho a teď už tam neleží, asi ho odnesl vítr. Jarní. Ten právě. Nebo ho někdo hodil do popelnice. Nevím.

Vztah a rozdíl mezi písničkou a tedy uměním a tedy neskutečnem a na druhé straně skutečností, kterou míjím. Mezi prožíváním nereálna, hrava a reálným žitím. Šitím. Hm.

Ale třeba si ho vzal a spravil někdo jiný... tím jiným bych měla, mohla být příště já, ne asi.