Dvacátého pátého

Ještě za temné tmy se kočka vrátila z malé procházky, přišla si ohřát tlapky, stulit se a počkat, až dostane snídani.

Jak se má ten člověk, díky kterému jsem o kousek důslednější a nemusím se každé ráno prudce vymršťovat a dávat kočce snídani dřív, než se mi samo chce? (Kočka má v mističce něco granulek od včerejška, hlady netrpí.) Už dávno nic nenapsal, dávno měsíc. To už by mohl, ne? :) Jenže ne vždy se chce a jde to. Z objektivních důvodů. Já vím, proto taky mám dnes v rámci téhle legrace v neskutečnu o pár dnů míň.

Dávno dva měsíce je taky dávno... nenápadné rozloučení a pak ticho. Teď právě je taky ticho, jen ptáci jsou slyšet. Nádhera úplně pohádková, snová, skoro jako z nějaké extra super nahrávky určené k hluboké a vysoké relaxaci. Proč teď neležím a nerelaxuju poslechem a oddechem a ruším ten skvost zvukový klepáním písmenek? Později si možná budu hledat k poslouchání něco, z čeho bych mohla mít podobný dojatý dojem jako z toho, co teď právě zvenku zdarma zní. Trošku divné. Takové odsouvací, no jako více věcí.

A něco na závěr... asi tu představu ptačího zpěvu. Dlouhou... dle libosti libé. Podle nosa poznáš kosa. Včera jsem pozorovala pár vteřin dívku, která má bradu dost podobnou mé, třeba jsme prapůvodem příbuzné, jsem si říkala, ale asi ne moc, protože nos má jiný :-)