Dvacátého osmého

Jak jsem tak v posledních týdnech reálně nemluvná, tak jsem se přece jenom po čase přihlásila na jedno místo, asi abych nezapomněla nadobro tamní heslo, no... :) i proto. Ta milá bytost, s níž jsem tam krátce pohovořila, mě poslala, abych šla. Radši. Někam.

Dveřmi, nebo spíš brankou jsem měla projít a na výběr jsem dostala těch průchodů ve zdech mých šestero. Teda na výběr byla spíš krajina, prostor, prostředí povětšinou přírodní za tím průchodem. Nic obtížného, vybrat si a vyjít, jenže mně se nikam nechtělo, tak jsem to rozhodování odložila a až teď jsem si vybrala a pomyslně jsem si vyšla.

Jako odměnu jsem si mohla přečíst, co jsem asi tak zač. No já nevím, možná kdybych autorovi těch hodnocení vysvětlila, proč jsem si vybrala právě to, co jsem si vybrala, asi by si nestál na tom názoru. Možná by mi dveře zavřel a dal na ně závoru, abych radši nikam nechodila a zůstala si tam, kde jsem. Anebo třeba ne. Možná bych si mohla nakreslit svoje dveře a svou krajinu, vlastní, sedmou. Sedmé nebe nejlépe :)

rač :) tudy