Na každém kroku, možná na každém třetím nebo třiatřicátém, se potkávám s něčím japonským. Bývá to, aspoň podle mě, obvykle milé nebo poučné, prostě pozitivní rozšiřování evropských obzorů, na kterém není dnes, ani včera nebylo, nic nového.
Jen mi občas přijde, že jsou všude, kam se podívám, různí robůtci, origami, manga, sushi, yaoi, yuri, otaku, neotaku... Denně potkávám skorojaponskou zahrádku (skoro, protože oblázková řeka tam teče i na můj vkus moc rovně a roste z ní něco, co by z ní asi růst nemělo), sleduju úspěšné rozšiřování zvyku nevybírat si dovolenou na zotavenou, tak trochu zpovzdálí vnímám obdiv k hodnotným japonským filmům, těším se na rozkvetlé sakury.
Napsala jsem jen část z toho, co mi právě napadá, a nevím, jestli se to zdá jen mně, ale schází mi tady a teď v tom všem a dalším ikebana.
