Čtvrtého

minulo a předtím třetího, třetího bylo výročí úmrtí, na což bych si ani nevzpomněla, kdybych to vzpomenutí nezaslechla z rádia. Škoda, že bylo tak kratinké, přeškoda, že někteří odcházejí z tohoto světa dřív, než dosáhnou věku velebně kmetského. ...

Takhle jsem se rozepsala předevčírem zvečera (něco málo jsem smazala a něco míň připsala), byla bych psala dál, jenže jsem si chtěla zkontrolovat, zda byl tak osloven v onom určitém věku ten, kdo si myslím, že byl, no a jasně, není to přesně tak, jak jsme se učili ve škole. Zvláštní, že si pamatuju takovéhle hloupůstky a jiné hloupůstky ne. Zvláštní mi nepřijde, že jsem se včera zasekla, začetla a už si nepsala. Možná by bylo lepší, kdybych jen četla.

Je smutných odchodů ze světa, mnoho... V každém věku je brzo. I kvůli tomu výročí, o kterém si píšu výš, jsem se zahloubala nehluboko nad tím, že smutno je po těch, kteří umřou hodně mladí, a smutno je i po těch, kteří umírají v době, kdy by mohli být dejme tomu v polovině života. Jsou ve věku a ve fázi své dospělosti, v níž mají přehled o světě, o lidech, o sobě, během svého času prožili různorodé zážitky, nasbírali zkušenosti, dospěli k určitému stupni moudrosti a do stavu, ve kterém by měli předávat, co umí, co se stihli naučit. A mohli by měnit svět. K dobrému. Váží si ho a váží si života, nejen svého, totiž. Jsou silní a mají na to. Jenže místo toho si pro ně přijde, oni jí chtě nechtě podají ruce a už tu nejsou.

Karel Kryl byl ten, o kterém se zmínili v tom rádiu v té chvíli, kdy jsem zrovna poslouchala. Kdybych tak poslouchala a vnímala každá slova od každého vždycky, když to stojí za to... a přemýšlela o nich a uměla poznat, kdy to za to stojí, a reagovala, dokud je ten pravý čas.
 

Jahoda jakási zvěčněná nepěkně, ale nemá každá ani takové štěstí. A ano, je tam souvislost malilinká i internetem interpretovaná.