Dvacátého

Už? Už předevčírem :) To tu bylo to malinké zatměníčko, ne?

Šla jsem po ulici směrem od hřbitova, kde jsem se před chvílí chvílemi dívala na nebe a na zvolna mizející Slunce na něm, a chvílemi na mizející jména a vzpomínky pozůstalých na náhrobních kamenech, když z jednoho krámku rychle vyběhl a okamžitě zaběhl zpět člověk jakýsi. V ten mžik, který strávil venku, vrhl rychlý pohled ke Slunci a vykřikl: "Jo, je to vidět. Krásně." Já jsem se na Sluníčko naše dívala taky jen tak, krátce, beze skel a filtrů, takže jsem toho moc neviděla, ale stačilo. Bylo to zvláštní. Přijde mi to jako jemňoučké připomenutí nejistoty zdánlivě pevných a neměnných jistot. Slunce najednou není celé. Ještě že to bylo jen částečně a dočasně. A jen z našeho úhlu pohledu.

Před střední školou jsem viděla postávat plno studentů a pár učitelů. Jedna paní učitelka k tomu shromáždění mluvila: "Teď se všichni dívejte nahoru, filtry před sebe, vyfotím vás a bude to na stránkách." Ještě není, anebo je, ale na nějakých jiných. Byla jsem zvědavá, jestli tam náhodou nejsem vyfocená taky, když jsem se jim tam tak pletla do výhledů. Nejsem, anebo jsem jinde.

V jednom velkoobchůdku s okny zabedněnými reklamami si dvě slečny pokladní vyprávěly nad titulní stranou tam prodávaných novin: "Hele, takhle to vypadá, to Slunce." Vida, tak se asi žilo i před časy internetovými, jen se nekoukalo na odraz skutečnosti na monitorech a displejích, ale na papíru.

No a pak se to přehouplo a překlenulo a všechno bylo, jako kdyby se ani nic zvláštního nedělo. Však ono ani ne.