Vyšívám vážky

Nevyžívám se v tom tak moc, jak bych jindy vyšíváním vyžívala se, protože jsem poskytla svůj organismus k přežívání jakémusi vkrkóznímu viru, který doufám brzy zajde a mně v krku bolet přejde. Pomáhám mu ke zkrácení života jeho, jejich, těch virků, malých, chuďátek o život se snažících. Stejně, kdo všechno má chuť do života, snaží se vší silou přežít a ani o té chuti své neví a neuvědomuje si ji (asi...) a kdo všechno by o ní věděl, kdyby ji vědomě měl.

Mám dvě, ty vážky. Spotřebovávám tím vážkováním zbylé bavlnky odkdovíkdy nashromážděné. Inspirovala jsem se časopisem Dekor jarním letošním a volnou rukou svou měkce měkkou tužku držící jsem nakreslila jejich rysy hlavní na takový bílý povláček, koupený hotový, jednoduchý, bez zapínání, s takovým tím přesahem, díky kterému tam žádné zapínání být nemusí, no mohlo by, ale není. Takový bych asi i mohla umět ušít, kdybych šít na stroji šicím uměla. Jednou jsem se o to naučení pokoušela, ale na takovém stroji (jistě to bylo tím strojem, ne mou nešikovností, jistě, jak jinak, že...), který velmi cuchal nitě, a já jsem sice začala trpělivě a odhodlaně, ale skončila, protože moje trpělivost náhle zmizela. Z dlaně.

Ještě mám jednu myšlenku k zachycení. Jak se mi tak líbí, když v časopisech s delší dobou přípravy píší, že připravují vánoce v létě, léto v zimě, tak teď bych řekla, že to začíná být jedno. Uspořádané střídání ročních období, co je to? Jaro je teď. Možná že i léto. Když jsem si včera otevřela okno a pustila dovnitř slunce, abych napomohla virkům (či čemu) k odchodu, bylo léto. Letní nebe, letní hřejivost slunečná, letní vánek a bílé letní šmouhy po tom modravém letním nebi plynuly. A k létu se vážky hodí. Letí. Létem. Teď se tmí, protože to nám zatím ještě zůstává, to měnění délky dne a noci v průběhu roku, na Hromnice určitě bylo o hodinu více. Jestli náhodou už taky ne, tak to ještě nechci vědět.

Takže, zavírám oči, píšu bez dívání, hravě mi to jde, aspoň něco mi jde. Mám zavřené oči a v představě své vidím vodní hladinu prohřátou sluncem a nad ní, blízko břehu poletují vážky. A vskrytu rákosném sedí fotograf na vážky číhající. Cvak. A to asi stačí, tahle představa.