Zahrada

Potkala jsem se s úryvkem z knihy, kterou bych si ráda přečetla. Děj a téma mi přijdou pod povrchem neplytké, nebude tam jen veselo a asi ani nudno, reakce na tu knihu viděla jsem kladné, ale hlavně ta myšlenka mě zaujala, ten nápad splnit si svá dávná přání. Nebo být k tomu donucený, třeba takovým podmíněním dědictví, protože kdo by si dobrovolně sám od sebe plnil všechna svá dětská přání. Neznám nikoho takového, o kom bych to věděla.

Co já jsem si tak v dětství asi přála nebo dovolila přát... Pokud vím, a vím to jistě, asi tak na sto patnáct procent, nesepsala jsem si v dětství svá přání. Jedno přání si ale pamatuju dobře, protože vždycky když jsme ve škole měli namalovat obrázek, na kterém mělo být, čím chceme být, malovala jsem pokaždé něco jiného, jelikož za své přání jsem se před ostatními styděla. Možná jsem se stydět nemusela, možná by mi pomohlo, kdyby to mí okolní věděli, ale to bych se to tehdy neměla snažit tajit i sama před sebou. Strach z toho, že v tom nikdy nebudu dobrá, a přesto to chci, ten mi dovedl k tomu, abych své přání odložila do časoprostoru Někdy - Nikdy.

Asi by mohlo být zajímavé i kdybych si svá dětská přání sepsala až teď, když už jsem to dřív neudělala, protože později bude už jen později, a plnila si je a odškrtávala jedno po druhém. Napíšu si je, snad, až se v představách vrátím do svého dětství a vybavím si a domyslím si, co jsem si tehdy mohla přát.

Na tohle přání jsem si vzpomněla rychle. Zahrada. S velkým Z, protože je velká. Jsou v ní keře a stromy, květiny, a hlavně jezírka s lekníny nebo aspoň jedno jezírko s jedním leknínem s leknínově bělostnými okvětními lístky, a je v ní také bludiště ze sestříhaných keřů, rozlehlé, takové, ve kterém se dá při trošce snahy zabloudit a chvíli nevědět, kterým směrem se dál dát.

Seznam tajných přání, Lori Nelson Spielman

...