Poupě ibiščí

30. červenec 2017 | 09.06 |
› 

Je to asi tak dvanáct dní, ne čtrnáct, protože to nebylo o víkendu, a ne míň, protože to bych si pamatovala přesně, kdy jsem si v průběhu ranního rozmžourávání očního i myšlenkového všimla něčeho malého a tak trošku zvláštního na podlaze. Když jsem usínala, nic tam nebylo, ráno tam něco je, co to je? Ach. Ne. Ach jo. Ibišek, který mohl rozkvést poprvé po osmi letech, pustil poupě. Večer před tím jsem se té jeho tuhé hlavičky lehce a těšivě dotkla, vypadala tak živě a plně. Plná života. A ráno tu leží a nahoře na polici dál žije rostlina a trčí z ní stopka a všechno se tváří tak nezúčastněně a definitivně.

Tu stopku jsem ulomila až teď, šlo to pěkně těžce. Držela se rostliny, jak měla, ale poupě, to důležité, ta hlavička makovička, prostě odpadla. Byl by jasně červený. Málo světla, možná i vláha ne taková, jaká by měla být. Možná ještě něco. Když jsem ho kontrolovala den před tím pádem, sáhla jsem do květináče, zem se mi zdála tak akorát, možná jsem ho přece jen měla zalít už večer. Nebo ho hlídat.

Nechávám tu rozprostřenou naději, že když mu bylo po takové době do květu, že to nebylo naposledy a že příště to zvládne m.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře