A tak vůbec

29. červenec 2017 | 16.19 |
› 

Kluci, kteří něco umějí, třeba hrát a zpívat, hrát třeba fotbal nebo hrát na něco a k tomu třeba zpívat (nebo třeba s úsměvem a excelentně způsobovat, že kopírka spolehlivě kopíruje, že se dají pohodlně zavírat dveře skříní, že jsme připojení k síti...), jsou ve společnosti všeobecně oblíbení, určitě víc než všenejlípvědoucí lemplíci a zapšklí nafrněnci s ručkama vzad a nosem vzhůru a jim podobní. (zrovna včera ráno jsem narazila na jednoho takovýho povznesence, kterej odmítl ohnout svou rovnou páteř, shýbnout se a poponést to, oč jsem ho poprosila, vždyť on si své za všech okolností rovné pateře váží nade vše, takže odkráčel, aniž by malíkem hnul; i proto to píšu)

Jako součást společnosti si taky libuju, když na ty šikovné kluky koukám a je poslouchám, třeba jak zaujatě vyprávějí, že rozebrali něco uvnitř auta a uvnitř toho něčeho zjistili, co tam udělal ten, který se tam dostal před nimi. Je úžasné a moc fajn vidět, že to něco, co je k něčemu dobré, je tak baví, že něčím žijí, něco tvoří, třeba šanci na gól. A přitom září. Aspoň tak si to vysvětluju, tou září víc nebo míň viditelnou, že je tak snadné se pro ně nadchnout, protože oni sami se nadchnout umí. A je milovat. To oni taky umí. Mají něco, co nemá každý. Vůli a vytrvalost. A dřinu. A tu lásku.

Čím jsou v tom svém oboru lepší, čím víc toho umí a čím víc se jim toho daří dokázat, udělat, vyhrát, zahrát a zazpívat, tím víc a snáz se na to okolním zvyká a tím víc se toho po nich chce. A navíc a čím dál víc se to po nich chce přesně takové, jak si to představují ne oni, protože oni už nejsou jen sví, jsou těch, co jim fandí, co je mají tak rádi a co si nějakým způsobem kupujou a užívají to, co ti kluci dělají. A když se rozběhnou nebo vydají nebo zpomalí jiným směrem, než by podle těch, kdo jim fandí, měli, těžko se dočkají pochopení od těch, kdo je donedávna bezmezně obdivovali.

Je to náročné. Je to těžké. Mimo všeho možného dalšího těžkého je těžké i tohle.

Na tohle jsem myslela v pátek ráno. A taky na to, že si to zkusím napsat, protože psaním se rovnají myšlenky do řádků. Do takových osnov notových, akordů, do bílých lajn zelených hřišť. Je to někdy potřeba.

No a pak se přiřítilo pozdní odpoledne hektického včerejška a loučila se se mnou kolegyně s tím, že jde o víkendu na fotbal, protože už. Zas to začlo. Kolem Vyšehradského smíchu jsme se dostaly k tomu, že jsem vyslovila a mírně rozvinula tu svou přímo úměrnou myšlenku: čím jsou lepší (nahlas míněno ti fotbalisti, tiše i ti muzikanti), tím víc se po nich chce. Kolegyně ukázala na můj pracovní stůl se slovy: no, to je jako tady. Tak.:)

Tak jsem se rozesmála. Nahlas.

(mám je jmenovat? kvůli sobě ne)

Opatrujme se. Všichni.

Protože ti, které jsem zkritizovala na začátku, ti stopro potřebujou opatrovat.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře