Sklenice vody

Jsem si psala a asi ještě píšu (se ukáže se stmíváním) do notýsku, takovýho pěknýho placatýho a psalo se mi tam taky pěkně. A když jsem ho otvírala, měla jsem a mám furt takový pěkný pocity, úplně jinší než ty, který na mě skáčou z pěkných pár míst při otevírání píše. Z jiných pěkných zas skáčou smavé, tmavé a hravé, to fakt je fakt.

No ale byla by to možná škoda, odmlčet se tady na ten furt. Třeba pro tu velkou mouchu na venkovní zdi paneláku, která přezimovala zimu. A pro toho, kdo si ji sežere. Pro mě nevím, protože osobní deníček je osobní deníček a můžu si do něj psát skoro jmenovitě o tom, kdo mě rozrazil rezekvítek a odrazil a puk a nechal ladem v ladnosti mé nepatrné hluboce a hluboko skryté a koho já.

A jak se při tom a přitom cítím. Pchich. Stejně je to většinou jenom nedorozumění. nerozum a lenora. Jako při debatách lítých politých a politických. Politých kávou v kavárnách a čajem v čajovnách. Pifkem. A omáčkou v máčkárnách. V kopru.

Těším se na jeho přírodní ekovůni. Živou.

Docela mě překvapilo, že rozkvetly i šeříky i v téhle svinské zimě.

Docela mi překvapilo a puje stále, co všechno je možné napsat. Papír nesnese tolik, co virtuálno. Jak jinak. Papír je hmotný. Nehmotné poletuje.