Dvě a něco

31. březen 2017 | 02.05 |
› 

Jak tak nemůžu spát, tak jak přemyšluju (jo, je to slovo, znamená, že přeměňuju svoje myšlenky), jak tak asi já tady dál. Jestli. Tady na píše, jen tu, jelikož tady na světě se to děje snadlinko a samotinko, normálně, spirála, nádech výdech, boření a stavění. A tak lidi a lidičky mají furt co řešit, některých z nich je to koníček a nejvíc se rozčilujou (podle mě) ti, co nechcou řešit to, co by sami ovlivnit mohli velice snadno, kdyby se do toho dali, a to život svůj vlastní. Protože možnosti tu jsou. Ale snazší je kabonit se a čílit se na druhé. Taky mi to jde docela dobře, možná v tom budu se svými přibývajícími věky vynikat.

Kdybych si psala častěji, dávno bych si zapsala, že jsem si konečně přečetla Pravěk Olgy Tokarczukové. Taková teninká knížtička a jak těžce se mi četla. Nešla mi vzít lehce, jak jsem si (přes to, co o tom století vím) chtěla zkusit na samém začátku. Dál než přes pár stran jsem se se svou lehkostí nedostala. Začátek století, neodbytná vzpomínka na Nohavicovo Těšínskou, pak pozastavení se nad tím, jestli je fakt dobrý nápad provádět domácí práce v tomhle pořadí: "... Vydrhnu podlahu, vyperu záclony, vyčistím kamna." No a pak už hups do kruťáren. Nějaký dobrý konec? Haha. Pohádka to není. A poučný příběh, který by měl nárok na konec zvonec, to taky asi nebude... nevím. V té knížce jsem viděla spíš bezvýchodnost, nenaděj, než co jiného. Hrušky a jablka.

Tamto století dávno skončilo. Co v něm lidi všechno museli prožít a přežít... Paměti blednou a mění barvy. A my teď máme trávit život, tu svou trošku času, stěžováním si a nadáváním na lidi mocnější a bohatší a chudší a slabší než jsme my a lkát nad ztracenou idylickou nebo přinejmenším přešťastnou minulostí plnou jistot? To fakt chceme? (Dík teda ale.) Co si pak asi tak zasloužíme? Je zajímavé, že ve skutečnosti, v reálu, žádné takové tvrdé řeči jako ty, kterým se neumím vyhnout na netu, neslýchám. A jo, moje minulost měla taky slunné chvíle, třeba ty dva měsíce letních prázdnin každý rok byly fakt fajn. A jestli to teď děti mají lehčí? Chachá.

Pak jsem si přečetla novější knížku, takovou současnou. Únava materiálu, Marek Šindelka. Dalo by se říct, podle mě, že navazuje na Pravěk. Svět, Evropa, lidi. Krutosti taky. Bezvýchodnost... Nijak moc mě to čtení nebavilo, nešlo, dokud mi nenapadlo, že spisovatel píše, jako když malíř maluje. Jeden drobný tah střapatým štětcem vedle druhého, napříč, přes sebe a pak se zjevuje obraz, který je venkovníma očima málo viditelný. Ryby. Včely!!! Děti... Ledvina... Lidi jako stroje. Ploty, sníh a chlad. Necitelnost, necitlivost.

No a to je průšvih.

Taky jsem se párkrát během minulých týdnů podívala na televizi. Viděla jsem pořad o hitlerjugend. Výchova k hrubosti a tuposti. Děs. Na netu jsem dokoukala všechny díly Bohémy. Lidi a jak se chovali. Lidi a jak se chovají.

Lidi ve dvě v noci většinou spí, když ráno vstávají... :)


psss. ne -ovo, ale -ovu ;) ale tak...

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře