Co myslím si? Otázka na duši. Asi. Došinula jsem se k ní tak, že jsem si zapřála zapsat sem takové povídání, na které je jediná možná, možná nadšená, tak nějak automatická či automaticky předpokládaná odpověď: "Óóóó... jaká Ty jsi úžasná!" Chi. No ano, ano. Mohla bych napsat, co jsem zvládla (ono se denně něco najde, když se trochu chce), přestože to z počátku i v průběhu vypadalo všelijak (jak si každá, snad i víc než každý, umí uvědomit, že to tak bývá) a přes všechny peripetie jsem se dostala k výsledku čarovnému, okouzlujícímu a dechberoucímu (jo, vím, vím, něco jsem si slíbila) a... Myslím, že nemusím popisovat dál, že si to lze představit a před sebe tu představu postavit. Jen se v tom teď už i já sama nějak ztrácím. Ale to nic. Nit a cit.

Ať se to leskne. Dlouho jsem se nedívala do hnědých očí. Žádných. Tak schválně. Zaleskne se v nich sluníčko.

Tak teď jsem se tak jen tak pohybovala víc a víc v realitě, mnohem víc a ještě o mnoho víc a intenzivněji než tady v těch rybníčcích a potůčcích a mořích internetových a došla jsem k tomu, že lidi jsou všude stejní. Jako spolek i jako jednotlivci. Že lze potkat různé, hlučné, tiché, sprosté, prosté, slušné, laskavé... tam i tady, tady i tam. Jednak.

Musím dnes něco napsat, protože jinak by to nešlo. Mám tady vlevo dole to počítadlo. Při otevření článku je vidět, kolikátý je to tady článek, teda asi. Počítadlo říká dneska 920 a článek je až tenhle, právě ten, který teď píšu, 92., slovy devadesátý druhý. Tak proto, když už je to tak.

Nepočítala jsem je jeden po druhém, věřím statistikám, i když se při pohledu na ně někdy divím a nevěřím očím svým. Možná jsem teď právě poodhalila ten problém. Nevěřit vlastním očím a věřit statistikám, automaticky tomu, co je vidět černé na bílém, co říká někdo, kdo se umí tvářit tak, že uvěřit mu jde snadno. No fajn. Dobře mi taky tak.

je vně i vnitřně, aneb jak nahoře, tak dole, jak tam, tak tady, jak dole, tak i v dole... :) Ať dělám, co dělám, pořád jsem to já a výsledky toho, co dělám, tomu odpovídají, pokud vůbec povídají. Je to jen na mně, ale ne jen pro mě. No... pro mě za mě.

Jednoho obyčejně krásného dne se (to) sesype jako domeček z karet. Zbortí jak tón tamté harfy. Nebo jiné, taky zborcené. (Tohle není poplašná zpráva, :) klid, ano?)

Tak a tak, ve větách dlouhých, tam, ne tady, sem jsem se jen na chvilku přemístila. A píšu tam pomalu. Snazší je psát si rychle jako třeba teď, ale když ono to vždycky rychle nejde. Nejvíc času mi zabere to, co jsem napsala, zjemnit. A zjemnit to musím, protože když jsem párkrát rychle a rázně vyjevila svůj názor, jen tak, upřímně a přímo, tak jsem tím ranila, i když jsem absolutně vůbec a ani náhodou nechtěla, ba naopak. Následně jsem byla raněna já, což už ovšem ty osoby, které mi to daly obratem spapinkat a sežrat, jak je libo... (vím, že někomu tak :) a jinému onak) netušily. Asi zrovna tak, jak jsem netušila já, že bych mohla ranit.

Takové docela zajímavé číslo to je a tolik dnů, podle nestranného počitadla, má dnes tenhle zápisník. S obrázky je moc práce, takže si skoro vždy jen zapisuju, tak proto je to spíš než co jiného zápisník. (Neprůkazný důkaz s C a V plus ctrl.: stáří blogu: 222 dnů. Prokázat tento údaj veřejným propočítáním nepovažuju za požadované :)

Fialová je prý barvou vdov. Aspoň tak jsem to slýchala, když jsem byla malá. Proč vdov a proč zrovna fialová... Zřejmě přicházela po černém roce smutku, je černé blízká (myslím tu tmavě fialovou, ne tu světlejší lilku a purpurku), ale není už jen černá. Je v ní trochu života, není v ní jen taková ta jednoznačně temná důraznost. 

Díky svému nedávnému večernímu potulování, při němž jsem vyšla od tenké knížky, o které jsem si tu psala, jsem se dostala k muzice. To už je takový okruh nebo kruh, čtení a poslouchání a dívání a divení...