Dobrý den nedělní podzimní, píšu a hlavně ho přeju vám, milí čtoucí, a přeju ho jako Františka, no. Abych zas nefrnkla, když se mi nějakou dobu zdá, že na mnou používané jméno má snad větší právo nějaká jiná; je to tak, jak se mi to už stalo, a přitom to mé tehdejší jméno bylo vážně něžně vymyšlené, bylo inspirované jednou tvořivou, dávno zemřelou a pod obyčejným hranatým balvanem odpočívající ženou (teda asi, nenahlédla jsem tam, jen věřím něčemu, co se mi k věření dává, ano, občas nic jiného nezbývá, Amosi vážený, a i to je hodně), takže teď neuteču, rozhodnuto, i proto, že vím, jak mi to tehdy bylo líto. Jen si znova zdůvodním, proč jsem Františka nebo třeba tichá fran tiška, frnk a tiš a...

Ono ano, je sice moudré nedohadovat se s nemoudrým, jak klasik pravil, s blbcem, protože pak už není přítomen jen jeden blbec, ale dva, jenže člověk při dodržování této zásady před tím pitomínkem vypadá často jak hlupák. A často to vede k poklesu nálady. A musím si ji pak do výšky pracně natahovat. Jak punčocháče podzimní. Nové, šedivé, příjemné, jemné, hřejivé, ale ne moc, takové akorátní. Bych potřebovala, jak se tak dívám ke svému šatníku, teda k šuplíku.

Dělám často to, co bych dělat neměla. Měla bych dělat něco jiného. A jinak.

Kdybych v tom byla sama, bylo by to pro lidi a další faunu a flóru lepší, než když je nás takových tolik. Teď si v klídku čtu, čichám k vanilkovému cukru a ke skořici a k nastrouhaným jablkům, peču jedny hraběnčí řezy za druhými, jsou jiné než jiné, a největší současnou radost nebo spíš pocit upokojení (S (mi) tam fakt neschází) mi přinesl horoskop v mém celkem oblíbeném obrázkovém časopisu, jehož autorem, toho horoskopu, je pan Antonín Baudyš. Asi si ten plátek* kupuju i proto, že ty jeho horoskopy nejsou, mimo jiné větší klady, protirybově zaměřené, jak mi některé jiné někdy přijdou.

Holubí cukrú cukrů... Mně se víc líbí čárka. Cukrový meloun (proč je zrovna cukrový, když není tak moc a moc sladký, to nevím, to bude asi jako s některými jinými pojmy) a hruškový jogurt a bílý jogurt a granko a černá káva s hnědým cukrem a s bílým kravským mlékem. A pletenec vypečený pomakovaný s máslem. To byl oběd. A hořká čokoláda s ořechy. Svačina. Prostě sladko. To je tak asi vše, o čem můžu napsat. A nebo o té slečně, která řekla své kamarádce, že má ráda slovo obejda. Obě šly radši pěšky, protože chtěly ušetřit poplatek za přepravu. Svůj, svou. Tím pádem a jejich odchodem jsem od nich už nic zajímavého nevyslechla.

Četla jsem mužské (to je opak ženského), a tedy informacemi, invencí a inteligencí naplněné periodické tiskoviny. Zhruba celé dvě jsem četla, jednu svou zakoupenou, další číslo následovalo, a jednu jen tak letmo na letní návštěvě. Ten můj výtisk byl Respekt a nad jeho jistou stránkou (vlastně ne nad, ale pod, jelikož v pololeže) jsem se zarazila, něco se mi nezdálo, ale usoudila jsem, že zas nejsem soudná a ani ten text neumím správně pochopit. V dalším čísle byla zveřejněna oprava a upřesnění. Přehodila se jim tam slůvka nabídka a poptávka. Se stane, v takovém množství seriózních slov. To já, ač nejsem... co nejsem a píšu si pitominky, chybuji klidně i ob řádku. Obřad. Ob hřad. Letos jsem nenavštívila žádný hrad, ani tu zříceninu na kopečku našemu městečku nejbližší.

V poslední fázi procesu prohazování slov sítem, sítí nebo síťovkou nebo co to je... do blogísku mívám častěji, než bych chtěla, pocit, že co píšu, už jsem někdy předtím napsala, že používám úplně stejná slova, obraty, písmena... všechno. Případně že už jsem to někde četla, popřípadě že pořád píšu jen o něčem, co jsem někde četla. A navíc mám pocit, že to není pocit.

A no tak ano, neskřehotají vždy a všichni, jen někteří a některé.

Sice je dnes šedomodrá obloha, šedé je víc než modré, ale modrá se taky najde. Jsem pro skoro každou drobnůstku roztomilůstku, takže se ke mně přikulily dvě malé modré krabičky s obrázky. A když už existuje ten net, podívala jsem se na ty obrázky, co je to vlastně zač. A pak na to, kdo je stvořil, stvořila. Nevím, proč jsem si nejdřív myslela, že to je on a ne ona.

Asi jako jsem vysazená na záměnu vysazování a vysévání (viz na tomhle blogísku kvetoucí ředkvička), stávám se nyní býti divokou z rozmachu divokosti.

Zkusím dnes psát věty krátké a pokud možno nerozvité. Budou jen rozvětvené. Větvit se budou jako poupata lip. Proto nerozvité dlouho nevydrží. Je teplo a slunečno.