Minule jsem si sem opsala pár ...tických slov přeložených z francouzštiny, nad nimiž a taky nad jinými spřízněnými na papíře tištěnými se chvílemi dojímám nebo bavím nebo usmívám. Dneska jsem cestou svou, kterou jsem si šla, slyšela písničku jednu takovou českou ohranou. Jmenuje se už spoustu času, tisíce let Sbírka zvadlejch růží. (Wanastowi Vjecy, ale kdo by nevěděl, no, kdo?) Tou jsem se taky na chvilku nechala dojmout.

Svoje léto pustím proběhnout povětšinou u nás po městečku. Je rozmilé, nejvíc na březích vodních hladin, na nekonečných konečných vozů městských hromadných přeprav (přinejmenším na jedné se dají v příhodnou dobu pozorovat volně a zvolna se procházející kachny, lidi taky), na nádražích, na tom nejhlavnějším i těch okolních, mají svá kouzla dálek i blízkostí, zvuků a souzvuků. Někdy se tam zastavím a poslouchám koncert. Baví mě objevovat galerie výhledů v průzorech mezi domy, pohledy z jiných úhlů na staré známé kostelní i nekostelní věže, kopečky za městem i ve městě, anebo na sloupy s osvětlením, třeba takové ty nápadně vysoké a nakloněné. Mile je i v parcích pod ještě stále živě a hustě zeleně olistěnými stromy i pod některými, třeba osekanými sousošími. Sousocha. Souchoť.

osob na boso. To číslo (hrubě průměrné) je docela malinkaté, ale je mi miloučké a stůl s tolika židlemi kolem dokola je celkem velký. Kdybychom se u něj sešli, klidně i bosí, my, co chodíme sem, byla by to docela i jistojistě zajímavá společnost. Jímavá taky možná. Nosíte... například stříbrné řetízky kolem bosých kotníků, vy, co sem chodíte? Já teda ne, zatím. Zatím, protože kdo ví. Moje kotníky, na rozdíl od lecčehos jiného, útlé jsou. Relativně. :)

supermarketové, tedy viditelně vděčné za to, kde se nakonec octly, tedy po laskavém ošetření ve váze prostorné, protože se nesly v tašce s octem, tím nejobyčejnějším, a s jogurtem, tím čistě bílým a ještě s takovým tím mléčným velmi proteinovým čímsi Islandem inspirovaným (je to dobré, fakt) a tak dále, taky strakaté houbičky na nádobí tam byly a bylo toho tam plno až po uši, rozvily svá poupata do elegantnosti nejvyšší.

Letí to, letí. Viďte. Vizte. Letěl balón nad naším městečkem dneska zvečera. Kolem něj bylo ticho. Takřka posvátné.

Skoro by to vypadalo, že už tu ani nebudu chtít psát, celkově si tak nějak méně píšu. Mám míň času, ne celkově, spíš obecně v obci, tu a teď, tím myslím. Kolik ho mám jako vůbec, to by mě zajímalo, neboť kdybych to věděla, mohla bych si ho rozvrhnout. Nebo rozvrznout. To spíš. Dennodenní Dobrá noc. Někdy i s tečkou... Zvuk času vrzající skřípající dunící. Ševelící.

Myslím ty velikonoce, už, protože jsou moje, taky. Dělám, co chci, vařím, co chci, peču, co chci, jak chci, kdy chci.

Jistěže lehce světím a mírně dodržuju. Ani v Pátek jsem nehýbala Zemí, ani ty tři stroužky rašící v koutku strašící jsem v ten den do květníku nezasadila.

Zítra bude mít narozeniny první láska, ta moje, ta školní. Taky Ryba. Schválně, kolik jsme si toho tehdy v těch třinácti, čtrnácti letech nahlas řekli? Mnoho toho nebylo. Ale... :)

Provedla jsem letmou prohlídku průběhu několika let na jednom blogu, který letí. Právě letí. Někam. No, kam asi. K výšinám nejvyšším, ke spolupráci s těmi nejbohatšími, nejúspěšnějšími, nejsoučasnějšími společnostmi a jedinečnými jedinci kosmetickými, textilními, hadříčkovými, oblečkovými a botičkovými a tak dále, vím já s jakými všemi.

Viděla jsem jistou náhodou pár kousků filmu, který se celý podle netu nelíbí, připsalo se mu méně než padesát procent ze sta, asi ze sta, ale k tomu nic nenapíšu, protože jsem ho celý neviděla a ani s nikým, kdo ho viděl, jsem nemluvila, což mně nijak nevadí; ani to, že ho, pokud vím, neviděl a neviděla žádný můj známý a známá, ani to, že se nelíbí, protože se mi z toho filmu líbí mimo muziky dvě věty a jedné z nich bych dala sto procent s jedenácti hvězdičkami.