Frantiska | abcdefgh

Loni jsem si napsala do blogísku pár lehce naštvaných slov o jistém ředkvičkovém konání a vida, podle statistiky blogu je to můj nejčtenější článek za letošních posledních třicet dnů. Tomu se můžu zasmát. Taky lehce. Ubrala jsem tam pár slov, která mi loni nepřišla nadbytečná. Ubrat bych si mohla i pár kil, která jsou též nadbytečná, i loni, i letos.

Náhodou jsem vzala do ruky náhodný časopis, protože jsem se hodně chtěla pár minut dívat na pár lesklých, hodných a hlavně slunečných výjevů a případně je rozstříhat, a vida, byl to zrovínečka ten, ne jev, ale časopis, o kterém jsem si psala loni v létě, že je v něm fotka knížky, na níž je napsáno, že prý bez bolesti by člověk nepoznal radost.

Teď je vaše narozeninová doba, já vím, že pakliže můžete, že si ji užíváte, moc vám to všem přeju. Není to tak dávno, kdy jsem odhalila jistého Berana (jen to, že je Beranem, :) nesvlékala jsem) podle jeho barevného vyprávění na téma: Jak jsem otevíral sklenici s marmeládou. Úspěšně, jasně, přes všechny komplikace, jak jinak, se mu to povedlo. Mně se to povedlo díky tomu, že jsem před časem viděla jiného zrozence beraního dobývat se do téhož, ne do té samé marmelády, do jiné, ale také skrz víčko hlava nehlava. Úspěšně a spěšně.

Že bych si tady během minulého měsíce něco vypěstovala? Rostlinku neduživou, divnou, ale zřejmě s pěkně zahloubaným kořínkem, živou a mého vlastního podivu hodnou. Divím se. Neřekla bych to do sebe ani od sebe.

Jak si tak píšu, tak si říkám, jak je to strašně snadné.