Rozečetla jsem knížku, dnes ráno ji četla dál, ale dál se mi už nechce, i protože je den a víkend, ale taky (protože kdybych chtěla, vezmu si ji k snídani, ale nevezmu, dočtu ji radši až večer) protože mám starost o ty lidi tam, jak to s nimi dopadne. Tak chvíli počkám. Do večera, do doby, kdy se rozsvítí hvězdy a určitě i ta hvězdička, ke které mluví Billie.

Obráceně. Schválně, jaký z toho bude dojem, kromě toho, že bude jiný.

Dočetla jsem knížku se slečnou na obálce. Knížek se slečnami na obálkách jsou kvanta. Někdy si říkám, že některým tvůrcům některých obálek a těm okolo nich bývá někdy jedno, co je v knížkách napsáno, jen když se na obálce někdo lákavě a třpytivě usmívá (nejen rty, ale klidně i jinou částí těla :) třeba zády).

Dobrý letní čas plný pohodlné pohody...

třeba při čtení. Třeba účtenky s poděkováním za nákup, s pečlivě a úslužně vyjádřenou daní a se jménem milé paní prodávající. O milé společnosti obchodní ani nemluvě. To už je základ pro literární dílo, pro napínavý děj s otevřeným koncem.

To byla neděle. Tichá a klidná, tady. Dočetla jsem knížku, kterou bych chtěla mít svou vlastní a občas ji otevřít a připomenout si a se. Do knihovny ji vrátím zítra, bude se mi po ní asi stýskat. Možná i jí po mně, protože možná taky vnííímala, jak ji ráda čtu. Řekla bych, kdyby se mi někdo ptal, že v knihovně veřejné v regálu volném si moc dlouho nepobyde, že si ji někdo brzy půjčí. Třeba já. Tuhle jste už měla. To nevadí. Děkuju. Děkuju. Nashledanou, dvojhlasně.

Mám rozečtenou knížku a právě jsem přečetla: ... přijdou věci, které vám působí bolest. Říkám věci, ale ve skutečnosti myslím lidi... Lidi, situace, city a...    ...    Vyhněte se tomu, co vám v životě přinese bolest, utečte před tím...

Víc nešlo. A v noci se mi zdály sny. Nemyslím, že kvůli kávě, ale protože v jednom snu byla černá tma, tak i možná. Byl takový akční a poučný a inspirativní, ten sen. V tom druhém, který se mi zdál první z těch dvou, které si pamatuju, byly schody plné květin. Asi že jsem si večer dopisovala o květinách. A o vůních. A o jídle, trošku.

Dnešní ráno jsem strávila v posteli s knížkou a čokoládou. Pobyla jsem tam tak dlouho, dokud jsem nedočetla a nedojedla. Vstala jsem během té doby jen dvakrát. Jednou, abych mimo drobnosti mimo místnost prováděné otevřela okno a vyvětrala čistým mrazivým vzduchem, a podruhé, abych vyvětrala vůni sousedovic topinek, která se u nás usídlila při prvním větrání a rozptýlit se dovytracena sama nechtěla, i když jsem ji přemlouvala, aby tak urychleně učinila, jelikož se mi pouštět novou čerstvou zimu dovnitř nechtělo... Ale vlastně hodně chtělo.

Ne zimní ani podzimní, ale letní, protože v zimním nebo v podzimním by se nedala tak snadno navodit atmosféra, taková ta klidná, tichá, venkovsky ospalá, která bývá někdy v létě třeba před zahřměním hromu. (Ale nemusí pokaždé zahřmít...)

Každý je buď sám ve svém vlastním kruhu, nebo v kruhu svých nejbližších a užívá si života, vědomky i nevědomky. Jen atmosféra by nestačila, k závanům rozpáleného vzduchu, slunečním pableskům na potoce a známým, z dálky znějícím hlasům a smíchu patří děj, když je to literatura. A aby bylo o čem čtivě psát stovky stran, je ten děj hned ze začátku tajemný.