Dnešní ráno jsem strávila v posteli s knížkou a čokoládou. Pobyla jsem tam tak dlouho, dokud jsem nedočetla a nedojedla. Vstala jsem během té doby jen dvakrát. Jednou, abych mimo drobnosti mimo místnost prováděné otevřela okno a vyvětrala čistým mrazivým vzduchem, a podruhé, abych vyvětrala vůni sousedovic topinek, která se u nás usídlila při prvním větrání a rozptýlit se dovytracena sama nechtěla, i když jsem ji přemlouvala, aby tak urychleně učinila, jelikož se mi pouštět novou čerstvou zimu dovnitř nechtělo... Ale vlastně hodně chtělo.

Ne zimní ani podzimní, ale letní, protože v zimním nebo v podzimním by se nedala tak snadno navodit atmosféra, taková ta klidná, tichá, venkovsky ospalá, která bývá někdy v létě třeba před zahřměním hromu. (Ale nemusí pokaždé zahřmít...)

Každý je buď sám ve svém vlastním kruhu, nebo v kruhu svých nejbližších a užívá si života, vědomky i nevědomky. Jen atmosféra by nestačila, k závanům rozpáleného vzduchu, slunečním pableskům na potoce a známým, z dálky znějícím hlasům a smíchu patří děj, když je to literatura. A aby bylo o čem čtivě psát stovky stran, je ten děj hned ze začátku tajemný.

Chtěla jsem rozmotat zmateně zamotanou zákrutu a rozvázat uzel na kabelu, ale místo toho se mi na něm povedly další dva uzly. Pěkné. Začala jsem zoufat a zázrakem se rozplynuly. Kabel zůstal. Vede. Běží v něm energie ze zásuvky nad kredencem sem na stůl. Možná jsou někde skryté rezervy... ne? Energické. Energetické.

Co se mi na dnešek zdálo, toho asi bylo málo, takže jsem to zapomněla, než jsem oči otevřela. (Mimochodem, aby mě napadlo, že si budu psát o svých snech a nenechám si to sama pro sebe, tak to by mě teda ale nenapadlo.) Nepamatuju si ani start svého dnešního dálkového myšlenkového pochodu, v němž jsem došla k mžouravému uvažování o tom, co jsem nedávno viděla a slyšela. Bylo to na obrazovce televizní na programu prvním a z velké části to byla překřikovací šátková hádka, i když to zřejmě měla být debata.

Tak jsem zas jednou mrkla do holčičího časopisu, vždyť není od věcí života pozemského to občas udělat, však jsou pěkné, tyhlety dámské, dívčí či ženské časopisy, ať si kdo chce co chce říká :) Neznám je moc hluboce, ale když se do některé z jejich sluncem vyhřátých mělčin ponořím, vidím... věci různé. A pak mě těší, že se můžu tady poblíž podívat blíž na to nebo ty, o čem a o kom se na tom více nebo méně lesklém papíře píše. I dala jsem si vyhledat jedno jméno s příjmením a to, co se mi na monitoru objevilo, jsem rozklikla, rozklepla tak jako to vajíčko, když jsem k večeru tiše zadělávala těsto na bramborové... řekněme knedlíky, nebudu tady přece přehnaně sebeotevřená :)

S rozedněním přicházívá bílá mlha, ve tmě bývají vidět hvězdy. Nejkrásnější souhvězdí je nad protějším domem.

Přečetla jsem si článek pojednávající o tom, jak psát blog. Mám v této oblasti jeden veliký nedostatek (ty ostatní jsou snad menší). Ne že bych o něm nevěděla, ale protože vycházím sama ze sebe a ze svých chutí, tak proč bych šla proti nim a s nechutí dělala to určité něco, aby ze mě bylo to, co určitě nejsem.

Dočetla jsem podruhé knížku, o které jsem si tu už povíckrát psala. Podívala jsem se díky ní znovu na Vzpomínky na Afriku (to jsem si taky nenechala pro sebe), což bylo mimochodem milé, i protože jsem dávno zapomněla, jak to tam přesně bylo s tím umýváním vlasů a předtím a potom. Podívám se ještě po pár básních a zas Pod skleněný zvon. Anebo ne, anebo nevím.

Řekla jsem si včera odpoledne, že si zasloužím něco lehkého, levného a milého, tak jak píšu v nadpisu, chtěla jsem něco jen tak lehoulince osvěžujícího. A mám víc, než jsem čekala. Koupila jsem si knížku za pár korun a za těch pár korun k ní patří i cédéčko. Teď zrovna poslouchám čtvrtou písničku.

Dvě knížky jsou a v obou je muž, v každé jeden, a oba ti muži mají svůj příběh, každý svůj, a oba mají jen jednu nohu, každý svou. O jedné knížce z těch dvou je zmínka už pomalu na každém rohu, kroku, stránce. Dnes jsem se neovládla a podívala jsem se na fotky z filmu podle té knížky. No... jo, no ale když já jsem si to tak nepředstavovala.... Fakt ne. Stejně, nejlepší filmy podle knih jsou ty, které si v duchu točím sama pro sebe a sama podle sebe hned při čtení. Ten muž z té knížky, sice hodně mladý, ale už muž, ten je ve filmu, který se mi odvíjel před očima při čtení, takový křehčí a ona, ta slečna, zase silnější... no nic. Radši se nebudu moc hluboce zamýšlet nad tím, co to říká o mně.