Frantiska | Půl šestnáctého

roku je pryč. Ne že bych měla dnes co do blogísku psát, kromě pozdravu, třeba.

Je pěkné, že ty lidské pozdravy při potkávání jsou zminula tak pevně a hluboce zakořeněné, že se pořád používají, že se pořád rádi zdravíme. Dobrý den, buďte zdráv, zdravíčko, zdravím. Vím. Jsou i další... :)

Někdy začátkem června jsem si vzpomněla, že jsem si tady loni a předloni touhle dobou zmínila písničku magdalénkovou, pokaždé jinou. Tak jsem se zamyslela... a první další z písní o Magdaléně, co mi napadla, byla Magdalena, kterou zpívá paní Marta Kubišová.

Pak jsem se znova zamyslela a došla jsem k tomu, že tahle píseň je krásná celou svou cestou od uší až k srdci, ale mně se pro letošek zrovna moc nehodí, na rozdíl od těch dvou předchozích.

Takže jsem tu myšlenku, ke které jsem před pár týdny došla, nechala být.

Teď, mezi červnem a červencem, během pár týdnů, se cosi pozměnilo a můžu si říct, jo, ano, je to ona, musím, chci si ji sem založit jako rozkvetlou růži do deníčku (což jsem ještě ve skutečnosti nikdy neudělala, asi protože se růže těžko do placata lisují). K tomu mému konkrétnu a reálnu už nepřidám ani slovo, abych tu jemnost a pravdivost a jasné rozlišení toho, co je dobré a co je zlé, nechala schovanou v té písničce.